Gabriela Preissová

Proslavila se uvedením tragédie Gazdina roba. Líčí příběh venkovské švadleny, která odchází od může k milenci a jde s ním za prací. Končí však sebevraždou. Kladný ohlas měla i další hra Její pastorkyňa, v níž se stará mlynářka – kostelnička dopustí zločinu, aby zachránila štěstí své nevlastní dceři (pastorkyni) – zabije jí nemanželské dítě. Její pastorkyňu zhudebnil Leoš Janáček.
Osobnost Jaroslava Kvapila se výrazně zasloužila o posazení moderní dramaturgie a režie v Národním divadle, ale z jeho vlastní dramatické tvorby vynikla pouze symbolistní veršovaná pohádka Princezna Pampeliška. Napsal libreto k Dvořákově opeře Rusalka.

Ladislav Stroupežnický

Řadí se spolu s G. Preissovou a bratry Mrštíkovými k realistickému dramatu. Po počátečních veselohrách a historických hrách, z nichž vystižením dobového prostředí si uchovaly jistou popularitu veselohry Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová, nastoupil Stroupežnický uvědomělou dráhu realistického dramatu hrou Naši furianti. Jedná se o veselohru z jihočeské vesnice. Samotná dramatická zápletka – spor o místo ponocného mezi vysloužilým vojákem a krejčím není až tak podstatná. Důležitý je autorův ironický a kritický postoj ke vztahům mezi lidmi na vesnici. Ukazuje rozmanité typy lidí, zaměřuje se však především na českého sedláka, na jeho pýchu a tvrdohlavost.

Alois Jirásek

(1851-1930)
Narodil se v Hronově v písmácké rodině.Po vystudování na gymnáziu začal studovat filozofickou fakultu v obru historii,začal pracovat jako profesor dějepisu na gymnáziu v Litomyšli a teprve pak odchází do Prahy,kde zůstává až do své smrti.Roku 1917 se mezi prvními podepsal pod Květnový manifest za samostatnost ČSR.Vrchol českých dějin vidí v husitství a bratrství a největší úpadek v době pobělohorské.

Drama :
a) Historická dramata :
- Jan Hus , Jan Žižka , Jan Roháč
Všechna tato historická dramata symbolizují věrnost pravdě,boj za ní a vytrvalost.
b) Pohádková dramata:
- Lucerna – Tato pohádková hra navazuje na Tylovy báchorky a líčí zde příběh mladé krásné kněžny,kterou musí mladý a hrdý mlynář jako světlonoš doprovodit do zámečku.Hraběnce se mlynář zalíbí a nabídne mu bohatství a moc za to, že s ní zůstane.On odolá a zachová věrnost své Aničce.

c) Současná dramata:
- Vojnarka ( Milenecká láska x matřská láska)
- Otec ( majetek rozhoduje o vztazích mezi lidmi)

Julius Zeyer

( 1841-1901)
Jeho tvorba a zaměření ho řadí k novoromantikům,až dekadentům přelomu století.Pocházel z Německo – francouzské rodiny.Měl převzít podnik po otci,studoval obchodní akademii.Cestoval po Evropě a pracoval v Rusku jako vychovatel.Cestu k literatuře hledal poměrně těžce ,do literatury vstupuje až v době pozdější.Stál mimo všechny literální boje.Žil ve Vodňanech.
Drama: Romantická pohádka – Radbúz a Mahulena
Je to pohádka o čtyřech dějstvích z bájné slovenské rodiny,kdy princezna Mahulena zachraňuje Radbúze před zlou mocí.Princ z Magury na lovu pronásledoval a zabil bílou laň,která patřila Mahuleně ze sousedního nepřátelského tatranského království.Byl za trest přikován na Orlí skály,ale Mahulena ho osvobodila,její matka,zlá královna Runa,jí proklela a proměnila v topol.Následovalo osvobození a svatba.

Strakonický dudák

Nejlepší z nich je Strakonický dudák. Vypráví příběh jihočeského dudáka Švandy, který si umíní získat bohatství hrou na housle v cizině. Opustí svou milou Dorotku, ve světě se dostane do těžkých situací, z nichž je zachráněn svou pohádkovou matkou – vilou Rosavou. – a obětavostí své milé. Pomáhá mu přátelství Kalfuny, překonává nástrahy podvodníka Vocilky, který chce zneužít jeho umění k vlastnímu obohacení. Návrat do vlasti, k milé dorotce, završuje Švandovo prozření a lidské uvědomění. Ve Švandovi ztělesnil Tyl typického českého člověka, talentovaného, citlivého, ale podléhajícího touze po bohatství a slávě v cizině.
Takový typ lidí ukazuje i ve svých dalších hrách, jako je Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění, Lesní panna…
Tyl pohotově reagoval na soudobé sociální i politické události a problémy ve svých historických dramatech. Kutnohorští havíři – zobrazují proces potlačované vzpoury havířů koncem 15. Století. Hra je oslavou kolektivu, který se postaví proti cizáckému panskému útlaku, zároveň reaguje na soudobé dělnické bouře pražské.
Jan Hus – dílo vzniklo pod vlivem události z revolučního roku 1848. Aktualizuje nejen Husovo úsilí dobrat se pravdy, ale i jeho snahu dát příklad společenskému hnutí svým osobním hrdinstvím a zásadovostí.
Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové – námět z 10. Století, zavraždění knížete Václava bratrem Boleslavem.

Málo zdařilá novela Poslední Čech dala Havlíčkovi podnět ke kritice. Útočil na jeho přecitlivělost.
Tylovy divadelní hry ze současného života se dotýkají otázek národní společnosti a národního charakteru. V závěru většiny her proniká Tylův ideál: převychovat krutého kapitalistu a získat jej pro věc lidu a národa. Jedním z prostředků této výchovy je láska mladých lidí, která tvoří obvykle dramatickou zápletku. K těmto hrám, které ovšem obsahují i sociální kritiku, patří např. Pražský flamendr, Paličova dcera… Z tylových veseloher, které často měly vzor v módní vídeňské frašce, se stala populární fraška s písněmi – Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, zachycující život pražských lidových vrstev. K její popularitě přispěla hlavně píseň Kde domov můj, která znárodněla stala se později národní hymnou. Hudbu k ni složil František Škroup.
Zvláštní skupinu v Tylově dramatické tvorbě tvoří dramatické báchorky (pohádky), v nichž se spojuje komika lidových postav s pohádkovou romantičností nadpřirozených jevů.

Josef Kajetán Tyl

(1808 – 1856)
Narodil se v Kutné Hoře. Láska k divadla, probuzena vlivem profesora Klicpery na gymnáziu, odvedla tyla od filozofických studií v Praze. Po dvou letech působení v kočovné divadelní společnosti vstoupil do služeb vojenské správy, věnoval se však hlavně divadlu a spisovatelské činnosti. Řídil česká představení na vedlejší scéně Stavovského divadla v Růžové ulici. Bouřlivých událostí let 1848 – 1849 se účastnil jako novinář ne jako spisovatel. Po porážce revoluce vstoupil opět ke kočovné společnosti. V hmotné bídě, za neutěšených rodinných problémů, pronásledován rakouskými úřady, a s podlomeným zdravím dožil svůj život v Plzni.
Tyl zaujímá důležité místo v dějinách českého obrozenského novinářství jako redaktor časopisu Květy.
Spisovatelskou dráhu začal Tyl českými povídkami z české minulosti – např. povídka Dekret kutnohorský.
Prózy se soudobou problematikou lze souhrnně označit jako povídky vlastenecké. Chtějí budit lásku k vlasti a k rodnému jazyku. Hrdiny jsou vesměs mladí lidé, vzdělaní a ušlechtilí, kteří musejí pro své ideály překonávat překážky a nejednou se dostávají do konfliktu s rodiči. Jinou oblast Tylova zájmu představují novely a povídky ze světa divadelního a hudebního. Zachycují často tragické osudy ztroskotaných umělců, kteří dobývají uznání ve světě, když jej nenalezli ve vlasti, např. – Pouť českých umělců. Známá je povídka Rozervanec, v níž Tyl spodobnil Máchu.

Roku 1868 je položen základní kámen k Národnímu divadlu. Divadlo bylo dostavěno a slavnostně otevřeno roku 1881 přestavením Smetanovy Libuše. Téhož roku vyhořelo a opětovně bylo otevřeno roku 1883 opět Smetanovou Libuší. Mladou generaci tvůrců reprezentuje především první ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, zároveň autor jeho prvních podrobných dějin, nazvaných Dějiny Národního divadla v Praze let 1883. – 1900. Napsal také několik úspěšných dramat, např. Probuzenci.
Hlavním architektem Národního divadla byl Josef Zítek, malíři např: Mikoláš Aleš, František Ženíšek, sochaři Josef Václav Myslbek, hudební skladatelé – Bedřich Smetana, Antoním Dvořák.
Úspěšným dramaturgem Národního divadla v Šubertově éře byl

Dramatická tvorba

60. let 19. Stol.
Je spojena s otevřením Prozatímního divadla roku 1862. Budova,, stojící v místech dnešního Národního divadla, byla zbudována zásluhou Františka Ladislava Riegra a otevřena přestavením Hálkovy dramatické hry Král Vukašín. O zřízení Národního divadla usilovala už generace 40. Let (Tyl, Palacký, Havlíček). Dramaturgem Prozatímního divadla se stal dramatik Emanuel Bozděch, autor vynikajících historických veseloher. Ze života Napoleonova čerpají veselohry Svěrapán v županu a Generál bez vojska. O historickou tragédii se zasloužil Bozděch dramatem Baron Goertz. V Prozatímním divadle se hrály hry starších autorů, především Tyla, ale i hry Nerudovy generace, především však Hálkova historická dramata. Nově proniká na scénu současné drama sociální Františka Věnceslava Jeřábka. Pokusil se v něm odhalit příčiny zápasu mezi dělnictvem a kapitálem. Např. v díle Služebník svého pána.

V letech 1812 – 1820

se hrály ve Stavovském divadle české hry zásluhou Jana Nepomuka Štěpánka, který se pak stal spolunájemce divadla. Štěpánek psal rytířské hry a strašidelné příběhy, které překládal z populárních německých dramatiků. Sám psal historické hry např. Obležení Prahy od Švejdů, jeho dobu přetrvala veselohra Čech a Němec.
Skutečným dramatikem období před rokem 1848 se stal až Václav Kliment Klicpera. Od roku 1846 byl ředitelem na akademickém gymnáziu v Praze. Rád hrával divadlo se studenty a ochotníky. Záminkou pro odvolání Klicpery z ředitelské funkce bylo nepovolené vydávání časopisu studenty jeho školy. Těžiště úspěšné Klicperovy dramatické tvorby spočívá ve veselohrách, kritizujících dobové lidské nedostatky jako šosáctví, lakomství, úřednickou nafoukanost, plané vlastenectví. Patří k nim Žižkům meč, Divotvorný klobouk, rohovín Čtverrohý, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast. Za nejlepší ve své době byla pokládána historická hra Soběslav, selský kníže, dodnes se hraje parodie rytířské hry Hadrián z Římsů. Klicperovým žákem byl jako student i jako dramatik Josef Kajetán Tyl

Vývoj českého divadla od doby národního obrození do konce 19. Stol.

České divadlo v obrození se jen těžko prosazovalo vedle divadla německého a italské opery. V Praze bylo stále divadlo v Kotcích, kde byla za ředitele Buriana uvedena první česká hra roku 1771. Byl to nezdařilý překlad německé veselohry Krugerovy Kníže Honzík. Roku 1873 zahájilo činnost divadlo Nosticovo, zvané pak Stavovské. Byla zde uvedena světově významná premiéra Mozartovy opery Don Giovanni (1787), jim samým řízená. Ve stavovském divadle se hrálo česky od roku 1785 do roku 1805. Prvním čistě českým divadlem byla od roku 1786 dřevěná Bouda, oficiálně nazvaná Vlastenecké divadlo. Navštívil ji i císař Josef II. Kolem Václava Tháma se zde shromáždilo několik autorů, kteří psali historické hry z českých dějin, veselohry a oblíbené lokální frašky, rytířské hry apod. Hojné byly překlady z němčiny i klasiků světových. Bouda však byla už roku 1789 zbourána Česky se pak hrálo ještě v divadle v Růžovém údolí, v klášteře U Hybernů aj. Z her Václava Tháma vyšly tiskem jen tři, oblíbená byla hra Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera, též Vlasta a Šárka aneb Děvčí boj u Prahy. K Thámovým spolupracovníkům patřil Prokop Šedivý, autor pražských frašek Masné krámy aneb Sázení do loterie a Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou. Dále pak Antonín Josef Zíma, tvůrce oblíbené historické hry Oldřich a Božena. Na venkově kočovalo loutkové divadlo Matěje Kopeckého, které kromě zábavy přinášelo obrozenské ideje do nejzapadlejších míst.

Mastičkář

Zlomek velikonoční hry (latinský podklad)
- Námět:
3 Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat Kristovo tělo
- Obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků, podvodní středověcí lékaři, obraz života chudiny
- Postavy: mastičkář Postrpolk (vzdělaný, zištný) a pomocník Rubín (lidový, výřečný – vychvaluje léky)
- Charakteristika jazykem (knižní x hovorový až vulgární)
- Střídání veršů českých a latinských – makoronismy

Anton Pavlovič Čechov

(1860 – 1904)
Povoláním byl lékař (věnuje se povolání). Je z rodiny kupce. Po svých předcích byl z části Čech. I přes špatné finanční poměry své rodiny vystudoval univerzitu v Moskvě a stal se lékařem. Už při studiích trpěl TBC. Později odjel jako pozorovatel na Sibiř. Po 1/4 roce se vrací zpět.
Dílo:
Pavilón č. 6
Dramata -Racek, Tři sestry, višňový sad, Váňo Strýček, Je zakladatelem lyrického dramatu – je to drama, ve kterém je potlačen děj. Dramatičnost vyrůstá z nitra postav.

Rusko:

Nikolaj Vasilijevič Gogol (1809 – 1852)
Pocházel z Ukrajiny a ve svých dílech realisticky zobrazoval svérázné lid. typy a celé té ruské společnosti. Velký úspěch zaznamenal s komedií Revizor: Satirická komedie o poměrech v Rusku za vlády cara Nikoláše. Celá komedie se odehrává v domě hejtmana v provinčním městečku. Městečko očekává příjezd revizora z Petrohraadu. Přijíždí Chlestakov, který je omylem považován za revizora. Je to bezvýznamný povaleč. Využívá možnosti – nechává se uplácet a má si vzít dceru hejtmana. Chlestakov cítí nebezpečí, před odjezdem píše dopis příteli do Petrohradu. Zvědavý pošťák otvírá dopis a vše vyjde najevo a utíká na radnici. Chlestakov již utíká a v tu chvíli přijíždí pravý revizor, celé dílo kritizuje úplatkářství, omezenství a pokrytectví. Je zde protiklad omezeného vládce, pokrytce a na druhé straně podvodník Chlestakov. Závěr díla: Čemu se smějete sami sobě se smějete.

Moliere:

Byl synem královského čalouníka. Odchází ke kočovné společnosti. Později se pod záštitou krále se stává ředitelem král. Divadla. Ve svých hrách řeší problém měšťané X kat. církví (nikdy nebyl oblíben). Umírá při produkci své komedie zdraví, nemocný.
Lakomec: komedie, satirická, 5 dějství, kritizuje závislost na bohatství. Hl. postava lichvář Horfagon, který přesto že je bohatý, okrádá děti a vykořisťuje služebnictvo. Lásku k bohatství ovládá okolí. Dceru nutí k sňatku se starým dědkem. Synovi Klesdrovi loudí snoubenku Annii. Kleantovi pomůže jeho sluha Šindel odcizí a schová truhličku s penězi. Nakonec vše dobře končí. Jen Harfagon zůstává se svými penězi sám. Ve všech svých hrách útočí na společenské předsudky a lži. Odkrývá přetvářku. Charakterizuje lid vlastnosti.

Itálie:

Commedia del‘art- národní veselohra, která byla nesmírně oblíbená u národního publika.Ironicky a výstižně zobrazuje měšťanské prostředí.Je to hra založená na improvizaci.Herci měli scénář s dějovou kostrou a seznamem postav ( pevně dán ) , ostatní improvizovali,byli doplněny komickou mimikou. Zakladatel byl Carlo Goldoni : Poprask na laguně.

Macbeth

je muž , kterého k zločinu přivede jeho pošetilý král, neschopný rozeznat dobrotivé a milující srdce své nejmladší dcery; Troilus a Kressida je satira na válku a zradu lásky; Dobrý konec všechno spraví a Půjčka za oplátku patří mezi tzv. problémové hry (hořké komedie). Ve čtvrtém období (dramatické romance) vznikly hry Perikles, Cymbelín, Zimní pohádka, Bouře a Jindřich VIII., v nichž Shakespeare uplatnil nové dramatické postupy. Některé z těchto pozdních her byly psány ve spolupráci s jinými autory. Ze Shakespearovy poezie je nejvýznamnější soubor 154 sonetů, adresovaných z částí mladému příteli, z části tajemné černé dámě. Tematický záběr je široký, od kontemplací o času a nesmrtelnosti až po ostrou společenskou kritiku. Zneuctění Lukrécie je hrdinská výpravná skladba s antickým námětem, Venuše a Adonis je lyrickoepická báseň inspirovaná Ovidiovými Proměnami. Elegie Fénix a hrdlička předjímá metafyzickou poezii.

Anglie:

V druhém období, období zrání (1594 – 1600), napsal romantickou tragédii o zmarněné lásce optimistické komedie Sen noci svatojánské, spojující motivy lásky a lidové mýty, a Kupec benátský o vítězství rozumu a lásky nad zatvrzelostí a necitlivostí, dále pastorálu Jak se vám líbí, Večer tříkrálový o záměnách lásky i totožnosti, Mnoho povyku pro nic a Veselé paničky Windsorské. Třetí období (1601 – 08) bylo obdobím velkých tragédií a tragikomedií, kdy Shakespearovo charakterizační umění dosáhlo vrcholu: Hamlet vychází z tragédie pomsty, avšak důraz je v něm položen na mravní dilema hlavního hrdiny, jenž má zabít vraha svého otce; Othello ukazuje, jak intrikami lze i v čestném člověku probudit slabiny a vášně, které vedou k spáchání zločinu; hrdinou tragédie

Shakespeare William

(23.4.1564 – 23.4.1616)
anglický dramatik a básník; nejvýznamnější představitel alžbětinského divadla. Narodil se ve Stratfordu–upon-Avon, 1588 se usadil v Londýně jako autor her, od roku 1594 působil jako herec a dramatik skupiny Služebníků lorda komořího, později Králových služebníků. Stal se částečným vlastníkem divadla Globe (Zeměkoule) a později i Blackfriars (U černých bratří),. Jeho kariéra skončila v roce 1613, kdy se vrátil do Stratfordu. Ačkoli datace jeho her je nejistá, lze jeho dramatické dílo rozdělit do čtyř období. V prvním, raném období (1590 – 93), převažují historické hry ( 3 díly Jindřicha VI., Richard III.), které čerpají z anglických kronik, a rané komedie (Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy, Dva veronští páni, Marná lásky snaha), napodobující klasické vzory.