historická budova

Národní divadlo je ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti. Na jeho budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu a slavnostní položení základního kamene 16. května 1868 se stalo všenárodní politickou manifestací. Myšlenka vybudování důstojného kamenného divadla se rodila od podzimu 1844 na poradách vlastenců v Praze a začala se realizovat žádostí o "privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení" samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil František Palacký.

Národní divadlo

v Praze patří vedle České filharmonie a Národní galerie k nejvýznamnějším českým kulturním institucím s bohatou uměleckou tradicí, kterou vytvářely a udržovaly přední osobnosti české společnosti. Tato tradice pomohla uchovat a rozvíjet to nejdůležitější - český jazyk a české hudební a dramatické cítění a myšlení. Dnešní podobu Národního divadla tvoří tři umělecké soubory - opera, balet a činohra - které střídavě vystupují v historické budově Národního divadla, ve Stavovském divadle a v Divadle Kolowrat. Všechny tři umělecké soubory vybírají svůj repertoár nejen z bohatého klasického odkazu, ale vedle domácích autorů se zaměřují i na moderní světovou tvorbu.

zaverem

Z tabulky a předchozího textu je vidět, že vývoj dramatu v Národním divadle byl velice složitý a nerovnoměrný. V některé době bylo drama velice oblíbené a tudíž bylo uváděno hodně her spadající do tohoto žánru, v jiném období drama naopak prožívalo útlum. Je možné to přisoudit také politické situaci a režimu, který v zemi vládl, ale to jsou pouze spekulace. Lze také vypozorovat, že mezi nejhranější hry pocházejí od W. Shakespeara a P. C. de la Barci. Z jejich tvorby byly vybrány tři díla.

Pevně věřím, že tento článek a tabulka Vám umožnili alespoň trochu pochopit vývoj dramatu v nejdůležitějším divadlu našeho národa – v Národním divadle.

Poslední epochou je doba začínající „sametovou revolucí“ v roce 1989 a končící současností (přesněji rokem 1995). V tomto období je drama velice oblíbeným žánrem a proto je uvedeno asi 13 dramatických her. Roku 1989 byla uvedena komedie Ptákoviny podle Aristofana. Roku 1992 byla uvedena známá řecká tragédie Médea od Euripida a hra, která vypovídá o bezmocnosti a osamocenosti člověka v moderní době, Židle od Ionesca. Tanec smrti (A. Stridberg), Britannicus (J. Racine) a Zpověď dítěte svého věku (A. de Müsset) – tyto hry byly uvedeny v roce 1993. V letech 1994 a 1995 je drama na svém vrcholu, neboť v této krátké době bylo uvedeno na 7 dramatických děl. Jde o: Měsíc pro smolaře (E. O’Neill), Peer Gynt (H. Ibsen), Ženitba (A. N. Gogol), Mina z Barnhelmu (G. E. Lessing). Roku 1995 byla divákům představena tato díla: Zázračný mág (P. C: de la Barca), Dorothea (L. de Vega) a Cymbelín (W. Shakespeare).

Od roku 1966

až do roku 1988 bylo uvedeno celkem 11 dramatických děl. První dílo spadající do tohoto období pochází od F. Dürrenmatta a nese název Novokřtěnci. Hned v zápětí byla uvedená Matka Kuráž a její děti – protiválečné a protifašistické dílo od německého spisovatele B. Brechta. Od B. Brechta bylo v této periodě poprvé zinscenováno také dílo Život Galileiho. M. J. Lermontova Maškaráda byla uvedena roku 1971. Další dramata byla představena divákům až o deset let později – z roku 1881 – Byly uvedeny tyto hry: Oresteia (Aischilos), Dáma skřítek (P. C. de la Barca), Faust (J. W. von Goethe). Následující rok expanze dramatu ustala a byla představená jediná hra a to Kočka na ropálené plechové střeše od T. Williamse. Závěr této epochy je reprezentován komediemi – Miliónový Marco od E. O’Neilla a Rozbitý džbán od H. von Kleista. Avšak své místo tu našlo i naturalistické drama Slečna Julie od A. Strindberga.

Od ruko 1942

převládá v Národním divadle nedramatická složka a proto v období 1943 až 1950 byly uvedeny celkem dvě dramatické hry. První, uvedená roku 1950, nese název Výnosné místo a napsal ji A. H. Ostrovkij. Druhá je psychologicko – sociální hra odehrávající se v provinciálním městě v Rusku. Jak jistě tušíte jde o hru Měšťáci – M. Gorkij.

1951 až 1965 je další dlouhé období, ve kterém drží žezlo vlády opery a jiné nedramtické formy divadelním tvorby. Divákům byly představeny pouze tři dramata. Don Juan, kritické drama od J. B. P. Moliéra, byl uveden 1957. Smrt obchodního cestujícího od A. Millera roku 1959 a Vězňové z Altony od J. P. Sartra.

Další období, které začíná rokem 1937 a končí 1942, se nese v duchu komedií. První Úklady a láska pochází od F. Schillera a byla uvedena roku 1937 (nebo také 1938 – zde se prameny rozcházejí). Druhá komedie G. E. Lessinga Mína z Barnhelmu byla divákům představena roku 1940. Komedie, uzavírající toto období pochází od proslulého antického tvůrce zábavných her T. M. Plautuse, nese název Lišák Pseudolus (1942).

Od roku 1923

až 1927 byly uvedeny pouze čtyři dramtické hry: roku 1923 – Šest postav hledá autora od L. Pirandella a Tartuffe od J. B. P. Miliéra. Roku 1925 byla uvedeno další dílo L. Pirandella Každý má svou pravdu. A na konci této periody byla uvedena hořká komedie J. B. P. Moliéra Tartuffe, která byla nejnavštěvovanější inscenací této doby.

V období let 1928 až 1935 (37) byla situace stejná jako v předchozí periodě. Bylo představeno pět dramat a to pouze od zahraničních autorů. Na přelomu let 1927 a 1928 byla uvedena hra od B. Johnsna Epicoena aneb Mlčenlivá žena. Rok 1932 je reprezentován antickým dramatem a to tragédií od Sofokla Oidipus vladař. Ovčí pramen, komedie „pláště a dýky“, od Lope de Vegy a Sudí zalamejský od P. C. dela Barci – obě tyto hry byly uveřejněny roku 1935 a pocházejí ze stejného období – jsou to hry renesanční. Periodu let 1928 až 1935 uzavírají díla ruských autorů – od A. S. Gribojedova Hoře z rozumu (1935) a historické drama Boris Godunov (1937) od A. S. Puškina.

narodn divadlo

První díla uveřejněná na scéně Národního divadla spadající do oblasti dramatu jsou hry od Williama Shakespeara Sen noci svatojánské (1884) a Hamlet (1886), Modrý pták od M. Maeterlincka, Pygamalion od G. B. Shawa a později roku 1919 také Višňový sad a Tři sestry (již 1907) od A. P. Čechova. V roce 1920 můžeme sledovat nárůst počtu uváděných dramatický her (myšleno s ohledem pouze na rok 1920). Do tohoto období můžeme zařadit dílo Revizor od A. V. Gogola a hru Ten, který dostává políčky od L. Andrejeva. Z českých dramatických her patří do období 20tých let bezpochybně dílo od Karla Čapka Loupežník (1920) a expresionistická groteska Ze života hmyzu, která byla uvedena roku 1922. V tomto roce byla také uvedeno dílo Franka Wedekinda Procitnutí jara.

Znovuotevření Národního divadla

18.listopadu 1883 bylo obnovené divadlo otevřeno národní slavností: František Ladislav Rieger předal prvnímu řediteli Františkovi Adolfu Šubrtovi a hercům ND před novou premiérou Libuše obnovenou a rozšířenou novostavbu. Jaroslav Vrchlický při této příležitosti, pronesl výstižnou básnickou výzvu: „Ať vítěz lid sem kráčí!“
Národní divadlo není dnes jen ona historická budova, o které jsem zde psala. Je to instituce, k níž patří ještě další významné budovy: Tylovo a Stavovské divadlo, kde měla premiéru Mozartova opera Don Giovani. Po osvobození bylo připojeno Smetanovo divadlo a v roce 1958 experimentální scéna Laterny Magiky. Dnes můžeme vedle historické budovy ND vidět i budovu Nové scény, jejíž činnost byla zahájena hrou Strakonický dudák.

Obnovení Národního divadla

Po této pohromě se projevila velikost, obětavost a houževnatost českého národa. Stavební odbor Sboru získal sbírkami a dary během pouhých 47 dní milion zlatých a umožnil tak odstranit škody a dokončit stavbu budovy ND.

Po požáru byl Josef Zítek vyzván, aby vypracoval projekt budovy. Už během prvních třinácti představení v původní Zítkově stavbě se ukázaly četné provozní závady divadla. I když původně považovaný enormní počet míst snížen ze 2500 na 1800, nemohl se Zítek ubránit komínovému tvaru hlediště ani špatné viditelnosti z 1. a 2. galerie a z krajních lóží ve 3. pořadí.

10.února 1882 předložil Josef Zítek projekt obnovy. Sbor zamítl projekt jako nevyhovující a po ostré kritice tisku autor ND Josef Zítek rezignoval.

Otevření Národního divadla

V sobotu 11. Června 1881 bylo téměř dokončené divadlo otevřeno slavnostním představením Smetanovy opery Libuše na počest návštěvy korunního prince Rudolfa II. a belgické princezny Stefanie.

V novostavbě se ještě odehrálo dalších 12 představení a divadlo bylo prozatímně uzavřeno, aby se mohli dokončit poslední zbývající práce. Definitivní otevření bylo stanoveno na 11.září 1881.

K tomuto definitivnímu otevření nedošlo, neboť 12.srpna asi v šest odpoledne, při montáži hromosvodu vypukl neopatrností klempířů na střeše požár, který zničil původní měděnou kopuli hlediště a jeviště divadla.

Pojetí vnější architektury

odpovídal i vnitřní prostor hlediště, královského lóže, vstupního vestibulu hlavního foyeru a foyeru na 1.galerii. Zítkovi pro řešení interiéru, po dimenzování jeviště i hlediště, kde navíc zápasil s příliš velkým počtem požadovaných míst mnoho prostoru nezbývalo. Omezil proto plochu vstupního vestibulu. Vzniklo slavnostní schodiště, spojující vestibul s přízemím, schodiště mezi prvním a druhým balkónem a věžové schodiště ze vstupního vestibulu na druhý balkón a první a druhou galerii.

Monumentalitě budovy byla obětována velikost chodeb, šaten a zejména prostor pro herce a divadelní techniku.

Budova Národního divadla

Josef Zítek uzavřel divadelní prostor, hlediště a jeviště do jednoho celku, zastřešeného mohutnou kupolí. Do Národní třídy předsunul rizalit hlavního vstupu s vnějším chodištěm a masivním podstavcem vestibulu, nad kterým se lehce vypíná velkolepá pětiosá lodžie s korintskými sloupy, které nesou Kladí a vysoký zdobený vlys, zakončený nad bohatě profilovanou římsou balustrádou s deseti sochami Apolóna a Múz, vymodelované roku 1877 sochařem Bohuslavem Schnirchem. Nároží vytvořil Zítek, ze dvou schodišťových pylonů, zakončených Schnirchovým sousoším trig řízených Viktorií.

Výstavba Národního Divadla

Už 9.listopadu téhož roku byly dokončeny základy Národního divadla a koncem roku 1877 bylo již divadlo pod střechou.

Stavba pak pokračovala pomalu pro neshody a krizi ve Sboru a nesoulad dalšího přílivu peněz se sbírek, bazarů, loterií a dalších akcí s potřebami krytí skutečných stavebních nákladů.

Náklady v roce 1877 už přesáhly milion zlatých, dvojnásobek proti původnímu rozpočtu, ale Sbor musel ještě zajistit prostředky na instalační práce, topení a větrání, osvětlení a hlavně na veškeré výtvarné práce a výzdobu celého divadla.

Sbor, vedený od července 1877 opět Františkem Ladislavem Riegrem, vyvinul poslední aktivitu, získával další peněžní dary a zdarma poskytovaný stavební materiál. V letech 1878-1881 se pak už pracovalo výhradně na výzdobě divadla, a to jak vnitřní, tak i vnější.

Slavnostní projev přednesl JUDr. Karel Sladkovský, prvý poklep provedl první předseda Sboru František Palacký. Následovali Franzschmeykal, František Ladislav Rieger a další politické osobnosti Čech a Moravy. Za vědu vystoupil Jan Evangelista Purkyně, za hudbu Bedřich Smetana, za dělnictvo František Ladislav Chleborad, za budovatele Josef Zídek a stavitel Antonín Havel, mimo ně ještě představitelé spolků vědeckých a uměleckých organizací.

Položení základního kamene

Nové vedení Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze vyzvalo hned v roce 1865 k užší soutěži na projekt budovy několik významných architektů.
Roku 1866 přijalo pak projekt prof. architekta Josefa Zídka a pověřilo jej také vrchním architektonickým řízením stavby.
V roce 1865 se začalo zvolna pracovat na staveništi. Přípravná fáze vrcholila 16.května roku 1868, kdy byla velkolepě zorganizována slavnost kladení základních kamenů. Základní kameny byly dovezeny z 18 míst naší republiky. (Např. Blaník, Buchlov, Hostýn, Lipník, Radhošť, Trocnov, Vyšehrad.)

Cesta k divadlu

Cesta za Národním divadlem nebyla vůbec jednoduchá. V době Bachova absolutismu činnost Sboru časem ustala. Teprve po obnovení ústavního života Rakouska, na počátku 60.let, se znovu vykročilo.

V tuto chvíli přichází do čela Sboru František Ladislav Rieger. Potíže již česká společnost nezbytně samostatnou divadelní scénu potřebovala, bylo z Riegrova podnětu na zadní části pozemku zakoupeného pro Národního divadlo na rychlo vystavěno v roce 1862 Prozatímní divadlo. Proti tomuto aktu se zvedla velká vlna odporu, která prosazovala postavení řádného reprezentačního divadla.

Akce za vybudování divadla se pohnula podstatně dopředu až od roku 1865, kdy se vedení Sboru zmocnili mladší měšťanští politikové. Novým předsedou Sboru se stal JUDr. Karel Sladkovský, za jehož vedení bylo pak Národní divadlo v náročné koncepci skutečně vybudováno

Sbor se ihned obrátil s výzvou ke sbírkám ke všem vrstvám české společnosti. Ve slavnostním manifestu ze dne 3.října 1850 „Slovo k upřímným přátelům národu Českého“ byla zároveň poprvé veřejně formulovaná idea Národního divadla, smysl a účel této instituce a budovy.

Za vedení Palackého, který však po roce z předsednické funkce odešel, protože za Bachova absolutismu byl na něj vyvíjen silný tlak, zajistil Sbor pozemek na nábřeží. Roh křižovatky ulic - dnes Národní třída a Divadelní, místo, kde můžeme dnes Národní divadlo v Praze najít tady)

Sbor se ihned obrátil s výzvou ke sbírkám ke všem vrstvám české společnosti. Ve slavnostním manifestu ze dne 3.října 1850 „Slovo k upřímným přátelům národu Českého“ byla zároveň poprvé veřejně formulovaná idea Národního divadla, smysl a účel této instituce a budovy.

Za vedení Palackého, který však po roce z předsednické funkce odešel, protože za Bachova absolutismu byl na něj vyvíjen silný tlak, zajistil Sbor pozemek na nábřeží. Roh křižovatky ulic - dnes Národní třída a Divadelní, místo, kde můžeme dnes Národní divadlo v Praze najít(tady)

Národní divadlo v Praze

Třebaže myšlenka samotného divadla v české řeči se zrodila již v 80. letech 18. století, zápas o její realizaci vzplanul až o 60. let později, krátce po porážce buržoazně demokratické revoluce v roce 1848.
V roce 1850 se utvořil „Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze,“ řídící orgán velké národní akce, jehož prvním předsedou se stal František Palacký.

Na shledanou v Semaforu III

Tentokrát si připomeneme představení "Kapitáne, kam s tou revue",
které se v Semaforu hrálo v sezóně 1994-1995.
Uslyšíte Jitku Molavcovou v pánské roli Plavčíka.
O jeho přízeň usiluje podivný kapitán Jiří Suchý,
jehož loď uvízla právě na dně.

Es gibt Unterschiede zum deutschen Bildungssystem. Ähnlich ist das, dass die Kinder mit 6 Jahren die Grundschule besuchen beginnen. Nach der Grundschule besuchen manche Kinder die Hauptschule oder andere allgemein bildende (všeobecně vzdělávací) Schulen. Wer diese nach neun oder zehn Jahren verlässt (opustí), tritt (nastupuje) meistens in die Berufsausbildung (učení) ein. Die Realschule steht zwischen die Hauptschule und Gymnasium, sie umfasst (zahrnuje) sechs Jahre von der fünften bis zur zehnten Klasse und führt (vede) zu einem mittleren (střednímu) Schulabschluss (školnímu vzdělání). Der Abschluss der gymnasialen Oberstufe bildet die Abiturprüfung, die in vier Fächern stattfindet. Mit dieser Abiturprüfung kann man die Hochschulstudium weiterstudieren.

Ich habe Vorschuleinrichtungen besucht. Zuerst waren das die Kinderkrippe und dann der Kindergarten. Als ich 6 Jahre alt war, habe ich die Grundschule besuchen begonnen. In der neunten Klasse musste ich mich entscheiden, wo ich mit mein Studium weiterführen will.
Das Lernen machte mich keine Schwierigkeiten und ich interessiere mich für Computer und Chemie in Grundschule machte mir Spaß. Ich wählte für diese Fachschule und für Fach „Computer in Chemie“. Die Aufnahmeprüfung auf diese Schule machte ich nicht, weil ich aus Grundschule gute Marken hatte. In erstem Schuljahr kamen uns 30 Studenten. Jetzt bleiben uns 24 und wir machen Abitur. Hoffentlich, dass wir alle es schaffen.
Nach dem Abitur möchte ich weiter studieren an der Hochschule in Prag. Dort macht man keine Aufnahmeprüfung. Es wird die Zahl der Stundenten mit besten Marken aus Mittelschule aufgenommen. Ich hoffe, dass ich Glück haben werde.

Autoři semináře o Cimrmanově pedagogické činnosti:

Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak
Režie:
Ladislav Smoljak
Scéna a kostýmy:
Jiří Benda
Hudba:
Bedřich Smetana
Obsazení
Ladislav Smoljak nebo Zdeněk Svěrák - Učitel
Jan Hraběta nebo Ladislav Smoljak - Ředitel
Pavel Vondruška nebo Jaroslav Weigel - Inspektor
Miloň Čepelka nebo Václav Kotek - Zemský školní rada
Robert Bárta, Jiří Čelikovský, Ivan Hermel, Jiří Kalina, Petr Reidinger, Václav Verner a Michal Weigel - Kulisáci DJC
Premiéra
premiéra 4. 10. 1967 v Malostranské besedě v Praze, obnovená premiéra 14. 11. 1973 v pražské Redutě

Vyšetřování ztráty třídní knihy

DOSUD NEVYŘEŠENÁ OTAZKA
Cimrman byl požádán, aby zpracoval do Kapesní příručky c. k. poddůstojnického sboru heslo Země česká. V této době znal Čechy jen z mapy rakousko-uherského mocnářství v měřítku 1 : 500 000. Napsal: "Zemi českou co do jejího povrchu lze charakterizovat jako hory, doly, černý les. Mezi Sušicí a Pískem je poušť. Severně od města Kouřim táhnou se rozsáhlé tabákové plantáže až ke kuřácké metropoli Šluknov. Zkamenělé výměšky vyhynulých mamutů dolují pilní Čechové v okolí Veltrus. Za zmínku stojí též okultistické doupě Duchcov a letovisko jihočeských zbohatlíků Prachatice. Léčbou štítné žlázy jsou známy lázně Volary. Český ráj je krajem nudistů. Zdejší adamité a evité chodí zde, jak je Pánbůh stvořil, oděni jen tu a tam, nedbajíce církevních pohrůžek z Mnichova Hradiště. Své centrum, památný to hrad, pojmenovali si nudisté českým názvem pro krásnou ženu: Kost." Zůstává dodnes tajemstvím, zda Jára Cimrman přispěl takto do příručky z pouhé neznalosti, či zda byl veden úmyslem rozložit poddůstojnický sbor a znemožnit mu případné operace na českém uzemí.

Universal Pictures a StudioCanal s radostí představují Lásku nebeskou, film v produkci Working Title v asociaci s DNA Films, film v režijním debutu scénáristy Richarda Curtise (Čtyři svatby a jeden pohřeb, Deník Bridget Jonesové, Notting Hill), film s hvězdným obsazením (Hugh Grant, Liam Neeson, Colin Firth, Laura Linney, Emma Thompson, Alan Rickman, Bill Nighy, Keira Knightley, Martine McCutcheon a Rowan Atkinson).
Scénář napsal Richard Curtis, o produkci se postarali Duncan Kenworthy, Tim Bevan a Eric