KLASICISMUS

17. - 18. století
Čerpá z antiky po stránce formální i tematické. Dodržuje pravidla, dodržuje jednotu
místa, času a děje.
Dělí žánry na vysoké a nízké:
Tragedie - žánr vysoký
Jsou veršované, náměty z mytologie (historie je ze života vyšší společnosti).
Komedie - žánr nízký
Zobrazují život nižších vrstev, náměty i ze současnosti.
Psalo se alexandrinem (dvojverší, střídá se 12 a 13 slabičný verš).

Představitelé (tragedie):
CORNEILLE - CID
Čerpá ze španělské mytologie.
RACINE - FAIDRA
Čerpá z antiky, silná vášeň.

HAMLET
Tragičnost hry spočívá v Hamletově dominantní vlastnosti, kterou je váhavost.
OTHELLO
Tragičnost hry tkví v Othellově důvěřivosti a žárlivosti.
MACBETH
Tragika hry spočívá v jeho chorobné ctižádostivosti a kariérismu.
KRÁL LEAR
Tragičnost hry je způsobená Learovou naivitou a pošetilostí.

2. období

(poč. 17. stol.): píše zejm. tragedie
- tragedie: boj proti morálce, společenským silám
- hrdinové tragedií: jedna vlastnost je u nich zveličena, jsou to silné kladné postavy
- příčinou tragedie: je silný cit (láska) nebo slabost charakteru

ROMEO A JULIE
Tragičnost hry nevyplývá z povahy hrdinů. Je dána vnějšími okolnostmi.
Hra pojednává o dvou milencích v italské Veroně, jejichž rody jsou znepřátelené.
Jejich nenávist zažene až smrt těchto dvou mladých lidí.

DÍLO:

1. období (asi do r.1600): píše zejm. komedie a historické hry
- historické hry: Richard III., Jindřich VI., Julius Caesar
- komedie: téma vychází většinou ze současnosti, Shakespeare se zaměřuje pře-
devším na postavy žen, které byly energické a otevřené.
SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ
Jedná se o spojení pohádkové hry a antického mytologického příběhu.
ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY
Situační komedie.
VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ
Situační komedie.

Hlavním představitelem renesančního dramatu je WILLIAM SHAKESPEARE.
Vytvořil nový typ dramatu tzv. světské drama: běžné problémy ze života, složité drama-
tické zápletky, nedodržuje jednotu místa, času a děje, do děje začleňuje i fantastické
postavy (zejm. v komediích), důraz kladen na psychologii postav (monology).
Renesanční postavy - jejich život není předurčen osudem, lidé se sami rozhodují.

Shakespeare píše veršem zvaným blankvers = nerýmovaný 5 stopý jamb.

HRY TŘÍ MARIÍ

Duchovní drama z 12. století. Zpracovává biblický příběh z Nového zákona. Tři ženy, které přišly k hrobu Ježíše, zmrtvýchvstání.

Ve 14. století pronikly do dramatu světské prvky. Hraje se na náměstí, nikoli v kostele.

MASTIČKÁŘ
Jedná se o česky psané drama. Rozvíjí jednu epizodu z Her tří Marií. Kritika pochyb-
ných šarlatánů a lidí, kteří jim věří.


RENESANCE
Renesance = znovuzrození. Je tím myšleno obrození antiky. Renesance je chápána
jako nejpokrokovější umělecký směr středověku. Vychází z racionalismu.
RACIONALISMUS - filosofický směr, který při zkoumání vychází z rozumu. Předmětem
pozornosti není Bůh, ale člověk.
HUMANISMUS - humanus = lidský, základem je úcta k člověku.

EURIPIDES
Zaměřuje se na psychiku postav, zejm. žen.
EURIPIDES - MÉDEIA (thébský okruh)
Žena trestá nevěru svého manžela zabitím dětí.
EURIPIDES - ELEKTRA (trójský okruh)
Euripides hledá pochopení pro čin Agamemnovy ženy.
Tragedie: konflikt silného jedince s osudem, morálkou společnosti, lidskými a božský-
mi zákony, končí tragicky, hrdina prohrává.

Řecké komedie:
ARISTOFANES
Kritizuje poměry ve společnosti.
ARISTOFANES - ŽÁBY (thébský okruh)
Kritika umělců a literárních hodnot. Kritika Euripida a jeho literárních postav.
ARISTOFANES - JEZDCI
Kritika poměrů v době Peloponéské války.
ARISTOFANES - LYSISTRATÉ
Téma dívčí války.

Antická díla:

Řecké tragedie:
AISCHYLOS - ORESTEIA (trójský okruh)
Agamemnon je po návratu z války zavražděn vlastní ženou. Pomsta je zařízena bohy..
Hl. myšlenka: lidské činy mají být souzeny lidmi, nikoli bohy.
SOFOKLES - ELEKTRA (trójský okruh)
Totéž téma jako Oresteia. Elektřin život =příprava na pomstu.
SOFOKLES - OIDIPUS KRÁL (thébský okruh)
Hl. myšlenka: snaha vzepřít se osudu je marná.
SOFOKLES - ANTIGONA (thébský okruh)
Navazuje na Oidipa. Antigona je Oidipova dcera.
Hl. myšlenka: konflikt mezi morálkou, zákony a vůlí vladaře.

Náměty pro tragedie se čerpaly z mytologie (trojský okruh, thébský okruh) a z historie.
Náměty pro komedie vycházely ze současnosti.
Antika dodržovala pravidla a formy.

Pro antiku je typické, že jedno téma zpracovává více autorů.
POSTAVY - nejsou příliš propracované, pokrok nastává už u Euripida
DEUS EX MACHINA - zásah shora, zásah vyšší autority, ta vyřeší problém

KOMPOZICE DRAMAT

1. EXPOZICE (úvod)
seznámení s postavami, prostředím
2. KOLIZE (zauzlení děje)
závažnější konflikt
3. KRIZE (zauzlení děje)
děj nemůže pokračovat dál stejným směrem
4. PERIPETIE (náhlý obrat)
5. a) KATASTROFA - u tragedie, tragické vyústění konfliktu
b) ROZUZLENÍ - u komedie, vysvětlení
2. Literární historie
ANTIKA
Řecké drama, 4. - 5. stol. př. n. l.
Vzniklo na základě oslavy boha Dionýsa. Původně tedy mělo náboženský charakter.
Potom nabylo světského rázu.
Hrálo se v amfiteatrech. Hráli ho muži v maskách.
Zpočátku hrál pouze jeden herec + chór.
Později hráli dva herci + chór.
Nakonec hráli tři herci a chór.
CHÓR - komentoval děj
Drama se psalo veršovaným hexametrem (6 stopý daktyl).
Dodržovalo jednotu místa, času a děje.
(Děj se uplatňoval na jednom místě, v krátkém časovém úseku. Delší časový úsek
zachycovali formou retrospektivy.)
Dodržovalo se Aristotelovo pojetí kompozice.

ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ DRAMATU DO KONCE 19. STOLETÍ
TRAGEDIE - tragické pojetí díla, vznešená témata
KOMEDIE - komické pojetí díla, využívající humoru a satiry
a) SITUAČNÍ KOMEDIE - je založená na komickém jednání postav
b) CHARAKTEROVÁ KOMEDIE - závisí na charakteru jedné postavy
c) FRAŠKA - je považována spíše na nižší žánr, nějaký handicap
d) VESELOHRA KONVERZAČNÍ - spíše nižší žánr, založena na komickém rozho-
voru, děj je potlačen

Literární teorie

DRAMA - je jeden ze základních druhů literatury.
Je tvořeno promluvami, jednáním postav a scénickými poznámkami.
Je určeno k dramatickému ztvárnění.
Základním jednotka dramatu je replika
REPLIKA - je jedna promluva postavy
ROLE - soubor replik jedné postavy
MONOLOG - promluva jedné postavy. Prokresluje postavu a zpomaluje děj.
Zachycuje myšlenky a pocity postavy.
DIALOG - rozhovor. Posunuje děj a zvyšuje napětí.

Revizor

– satirická komedie na nedostatky v ruské společnosti, zápletka je dána tím, žer malý úředníček je považován za revizora z Petrohradu, omylu chce využít k vlastnímu obohacení
V ukázce je vidět domluva úředníků a představitelů města, jak se domlouvají na tom, jak zabránit tomu, aby revizor viděl nějaké záporné věci.

Naši furianti

– veselohra ze současné vesnice, jednoduchá zápletka – spor o místo ponocného, objevují se zde určité typy postav (typické na základě nějaké vlastnosti – většinou záporná), těžiště hry je v charakteristikách postav a realistických obrazech z vesnice
V ukázce je vidět rozhovor několika postav.

Jirásek – Lucerna, zachycuje současný vývoj, všímá si majetkových rozdílů, typy postav
Preissová – zaměřila se na venkov na Slovácku, velmi dobře propracované postavy, kritika předsudků, Gazdina roba, Její pastorkyňa
Mrštíkové – vrchol kritického realismu, Maryša, kritika předsudků
Realismus ve světě – rozvíjí se dříve než u nás
Gogol – zajímá se o běžný život, Revizor, Mrtvé duše

Realismus

u nás – divadlo se rozvinulo později než próza a poezie, protože chybí divadlo, od 1862 se hraje v Prozatímním divadle – nízká úroveň, 1883 znovuotevření Národního divadla (1867 byl položen základní kámen), vývoj byl od romantického pojetí (Tyl – Hus) přes realistické zobrazení venkovského života (Stroupežnický – Naši furianti) ke kritickému realismu (psychologie postavy, Preissová, Mrštíkové)
Stroupežnický – Naši furianti, charakter postavy na základě jedné vlastnosti, kritika negativních jevů ve společnosti – role peněz

19. století – u nás se jedná o ČNO, k rozvoji divadla u nás dochází až ve 20. až 30. letech – problémy s budovou, obrozenci brali divadlo jako výchovný prostředek -> divadlo se tomu muselo podřídit (bylo pro široké masy) -> nižší úroveň
Klicpera – psal hlavně veselohry, nebyla u něj psychologická propracovanost, vývoj postavy ani kompozice (propracovaná), chybí příčina jevů, používá metodu kuklení – postavy se vydávají za něco, co nejsou, Zlý jelen, Hadrián z římsů
Tyl – velký národní buditel, prosazoval vlastenectví -> podřizoval tomu svojí tvorbu, chtěl vychovávat, psal ze současnosti – sociální témata, Paličova dcera, Fidlovačka (fraška – komedie se zjednodušeným dějem, komická je nějaká vnější skutečnost), pohádkové hry (báchorky) – prolíná se romantismus (sen x skutečnost, spojení člověka a přírody, nadpřirozené jevy a bytosti) a realismus (typické postavy, některé i ve vývoji, diferenciace jazyka), Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, historické hry – jsou evidentně romantické, využívá aktualizace (1848), historická pravdivost není stoprocentní, subjektivizace, Kutnohorští havíři (1. české sociální drama - tragédie), Jan Hus, Tyl nevytvořil v dramatu nic nového, pouze obohatil o nová témata a formy, jeho záporem je nízká kvalita děl

Lakomec

– satirická, charakterová komedie, peníze jsou pro hrdinu hlavním smyslem života, je lichvář
V ukázce je vidět bláznivé chování Harpagona poté, co mu ukradnou jeho peníze.

comedia dell arte – typ improvizovaného divadla, který vznikl v 16. století v Itálii, je to lidové divadlo a protipól vznešené klasicistní tragédie, chybí pevný scénář, je nastíněn pouze obsah -> improvizace v dialozích, důraz na práci herce, pevné typy postav (opakují se stále stejné)
Goldoni – představitel comedia dell arte, Poprask na laguně

Preromantismus – 18. století, je to popření klasicismu (odmítá pravidla, důraz na citovost, svobodu)
Schiller – představitel Sturm & Drang – postava Selbshelfer, Loupežníci, Úklady a láska, ve svém druhém období píše německou klasiku – píše hry z národní historie, Panna Orleánská, Vilém Tell

Klasicismus

– navazuje na antiku (formou i obsahem), dodržuje pravidla – jednota místa, času a děje, rozdělení žánrů na vysoké a nízké, každému jsou předepsány formy, tragédie – veršované, ze života vyšší společnosti, z mytologie nebo z historie, pro komedie platí opak, používá se alexandriin (verš) – dvojverší, kde první verš má 12 a druhý 13 slabik, rýmovaný, v tragédiích je hlavním konfliktem cit a povinnost, už se zde uplatňuje racionalismus, je to 17. století
Corneille – Cid – jde o čest rodiny, je tu metoda deus ex machina – přišel král a vyřešil to
Racine – Faidra – antický námět, žena se zamilovala do svého nevlastního syna, velmi dobrá psychologická propracovanost
Moliére – komedie (situační i charakterové), postavy jsou charakterizovány jednou vlastností, Lakomec, Tartuffe

Zkrocení zlé ženy

– situační komedie, manžel se chová ke své ženě tak, jako se ona chovala k jiným lidem, nakonec ji tím vyléčí
V ukázce je vidět rozdílné chování Petruchia ke sluhům (zkurvysynu) a ke Kateřině (Kaťuško).

tragédie – hrdinové jsou silní jedinci, přicházejí do konfliktu s morálkou, jedna jejich vlastnost je zveličena a vede k tragédií, nebo jsou ovládáni obrovskou vášní, jsou to tragédie charakteru, jsou veršované – blankvers (pětistopý jamb), Romeo a Julie (není to tragédie charakteru), Macbeth, Král Lear, Othello, Hamlet

Středověk

– zpočátku se rozvíjelo hlavně drama s duchovní (církevní) tematikou, ty počátky u nás jsou ve 12. století, hraje se v kostelech při významných svátcích, Hry tří Marií – psáno latinsky
ve 14. století drama zesvětšťuje, opouští kostely a stěhuje se na náměstí, tržiště, má zábavnou tematiku, Mastičkář – česky psáno, tematicky navazuje na Hry tří Marií

Renesance – je spojena s 15. až 16. stoletím, světské drama, řeší se běžné problémy všedního života, postavy rozhodují samy o sobě, jsou dobře psychologicky prokreslené (díky monologům), částečně navazuje na antiku v tématu i formě, nedodržuje se jednota místa, času a děje
Shakespeare – nejdřív psal hlavně komedie, po roce 1600 píše tragédie (krize renesančních ideálů)
komedie – hrdinkami byly ženy, které jsou vychytralé, čerpají ze současnosti, Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské

Oidipus vladař – králi Laiovi je věštěno, že ho zabije jeho vlastní syn Oidipus. Proto ho jeho matka nechává vychovávat u cizího člověka. Oidipus přesto v horách zabije neznámého cizince, se kterým se dostal do hádky. Poté si ještě navíc bere svou matku za manželku. Když Oidipus odhalí pravdu, jeho manželka spáchá sebevraždu a on si vypíchne oči, aby se potrestal. Poté odchází do vyhnanství.
V ukázce Oidipovi vykládá jeho manželka, jak se věštci zmýlili, jelikož se všichni domnívali, že byl zavražděn lupiči.

Euripides – všímá si nedostatků v athénských zákonech, zabývá se psychologií postavy (hlavně žen), Médea, Elektra, používal metodu deus ex machina (bůh ze stroje, v neřešitelné situaci zasáhne bůh a vyřeší ji)
komedie
Aristofanos – představitel satirických komedií, reaguje na současné politické dění, morálky, Žáby, Jezdci, Lysistraté
Plautus – je autorem jedné hry – Komedie o hrnci, která se později stala inspirací pro Moliéra

Antika – 5. – 4. století pnl, Atény, bylo to na počest boha Dionýsa, původně náboženský charakter, později světský, náměty čerpalo drama z mýtů (trojský nebo thébský okruh – trojská válka x ostatní) nebo z historie (mytologie + historie -> tragédie) nebo ze současnosti
tragédie – veršované, psané hexametrem (šestistopý daktyl –UU–UU), dodržovala se jednota místa, času a děje (děj se odehrává na jednom místě, v krátkém časovém okamžiku – 24 hodin, nejsou žádné dějové odbočky), hrálo se v amfiteátrech, nejdřív hrál jeden herec s maskami, později dva (= dialog) a nakonec se přidal i třetí herec (-> oslabení chóru – jakýsi vypravěč), v antické literatuře se dodržují pravidla a formy, jedno téma zpracovává více autorů, pro celou antickou mytologii je typická víra v osud (ani bohové nemají právo změnit ho), ten osud je ale poznatelný, postavy jsou málo psychologicky propracované (výjimkou je Euripides – začíná s psychologií)
Aischylos – zavedl druhého herce, zachovalo se od něj málo her, Orestea
Sofokles – zavádí třetího herce, výrazně omezil chór, čerpá z mytologie, Král Oidipus, Antigona, Elektra

Literární teorie:

Drama je jedním ze základních druhů literatury. Je tvořeno promluvami a jednáními postav + scénickými poznámkami (jak vypadá scéna, autorské poznámky). Drama je určeno k tomu, aby se hrálo -> scénické provedení (nemá se číst). Hlavní rozdělení dramatu je na komedie (je to hra méně vážného charakteru, obsahuje humor, ukazují se všední problémy, rozlišují se situační (komika vychází ze situací) a charakterové, kde je komický charakter hrdiny, nejnižší úroveň komedií jsou konverzační – dialog s vtipnými poznámkami) a tragédie (hra s vážným obsahem, hrdina se dostává do konfliktu s něčím (osud, morálka, sám se sebou), většinou má tragický konec).
Základní jednotkou dramatu je replika (jedna věta); soubor všech replik jedné postavy se nazývá role. Období od příchodu až do odchodu postavy se nazývá výstup. V dramatu se také rozlišuje monolog (neposouvá děj (spíš ho zpomaluje), prokresluje postavu, promluva jedné postavy, ukazuje její myšlenky) a dialog (rozhovor dvou nebo více postav, jeho funkcí je posouvat děj).
Kompozice klasického dramatu – expozice – úvod, seznamování s hrdiny a s prostředím, kolize – zauzlení, objevuje se první konflikt, krize – vrcholný okamžik stavby, vyvrcholení konfliktu, děj už nemůže pokračovat stejným směrem, peripetie – náhlý zvrat (obrat), podle toho byla měřena kvalita autora, jedná se o nečekanou, ale logickou změnu, katastrofa (tragédie) x smírný konec (komedie) – vyřešení konfliktu, toto rozdělení zavedl Aristoteles a udrželo se až do konce 19. století.