19. století – u nás se jedná o ČNO, k rozvoji divadla u nás dochází až ve 20. až 30. letech – problémy s budovou, obrozenci brali divadlo jako výchovný prostředek -> divadlo se tomu muselo podřídit (bylo pro široké masy) -> nižší úroveň
Klicpera – psal hlavně veselohry, nebyla u něj psychologická propracovanost, vývoj postavy ani kompozice (propracovaná), chybí příčina jevů, používá metodu kuklení – postavy se vydávají za něco, co nejsou, Zlý jelen, Hadrián z římsů
Tyl – velký národní buditel, prosazoval vlastenectví -> podřizoval tomu svojí tvorbu, chtěl vychovávat, psal ze současnosti – sociální témata, Paličova dcera, Fidlovačka (fraška – komedie se zjednodušeným dějem, komická je nějaká vnější skutečnost), pohádkové hry (báchorky) – prolíná se romantismus (sen x skutečnost, spojení člověka a přírody, nadpřirozené jevy a bytosti) a realismus (typické postavy, některé i ve vývoji, diferenciace jazyka), Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, historické hry – jsou evidentně romantické, využívá aktualizace (1848), historická pravdivost není stoprocentní, subjektivizace, Kutnohorští havíři (1. české sociální drama - tragédie), Jan Hus, Tyl nevytvořil v dramatu nic nového, pouze obohatil o nová témata a formy, jeho záporem je nízká kvalita děl