Samizdatové a exilové drama po roce 1968 je mnohem výraznější, často se hraje v Německu.
Bytové divadlo vzniklo v bytě Vlasty Chramostové, bylo podobné studiovým divadlům. Pro představení v tomto divadle zdramatizoval Jaroslav Seifert poezii a Pavel Kohout upravil Macbetha.

HaDivadlo,

původně Hanácké divadlo, je typické studiové divadlo omezující epiku a zdůrazňující atmosféru, souznění a dojem. Představení vznikají zejména na základě adaptací, mezi autory her HaDivadla patří Arnošt Goldflam, hra Biletářka.
Divadlo na okraji je studivé poetické divadlo v němž působí řada básnických osobností, inscenace Máje, Postřižin.
Divadlo Járy Cimrmana je autorské a režisérské divadlo založené na prezentaci názorů a děl fiktivního génia Járy Cimrmana, autoři využívají mystifikace a slovních hříček. Hra na vědomou mystifikaci je zdrojem humoru, umocněného záměrně naivním hereckým projevem.
Sklep je autorské divadlo postavené na osobitém humoru Milana Šteinlera a Davida Vávry, hry Muzikál, Chemikál, mezi prvky, Mlýny.

Studio Y

je autorsky pojaté divadlo založené na improvizaci a hravém herectví Jiřího Lábuse, Oldřicha Kaisera, Martina Dejdara, Marka Ebena a režiséra Jana Schmida. Hry Voni jsou hodne chlapec, aneb anabáze Jaroslava Haška, Mozart v Praze, 13 vůní - pomyslný deník žákyně Marušky.
Husa na provázku je nejvýznamnější experimentální divadlo 70. a 80. let, uvádí zejména adaptace původně nedivadelních látek z vlastní autorsko režijní dílny inscenované v netypickém divadelním prostředí, např. v tělocvičně, na ulice, ve volné přírodě a představení Bolka Polívky co by filozofujícího klauna, hry Šašek a královna, Poslední leč, Strašidýlka.

Činoherní klub

vzniká v roce 1965 jako režisérské divadlo založené na výrazných hereckých kreacích např. Josefa Abrháma, Libuše Šafránkové, Pavla Landovského, hry režírovali Jaroslav Vostrý, Ladislav Smoček, Jiří Menzl.
Divadlo Za Branou vzniklo v roce 1965 a kladlo důraz na moderní psychologické herectví, pronikající k podstatám lidského jednání. Divadlo uvedlo 15 inscenací významných světových dramatiků v nichž hrála řada předních českých herců.

Oficiální drama po roce 1968 je ovlivněno normalizací, řadě autorů je zakázáno publikovat svá díla, vzniká řada experimentálních, amatérských a poloprofesionálních divadel.

Semafor

vznikl v roce 1959 a navázal na tradici Osvobozeného divadla, název je zkratkou pro SEdm MAlých FORem, tj. hudební komedie, kabaret, poezie, černé divadlo, pantomima, loutky, hudební koncerty. Semafor je typem autorského divadla, které se orientuje na hudební a kabaretní inscenace a na písničkářské a herecké dvojice, jakými byli Jiří Šlitr a Jiří Suchý nebo od roku 1967 Jiří Grossmann a Miroslav Šimek. Představení Návštěvní dny, Jonáš a …, např. Jonáš tyngl-tangl, Jonáš a dr. Matrace představovali Semafor jako kabaretní divadlo, jinak se hrály hry jako Člověk z půdy, Taková ztráta krve.

Reduta

byla založena v roce 1956, působila v ní řada významných autorů jako Ivan Vyskočil, Jan Vodňanský a před znikem Semaforu i Suchý se Šlitrem.
Divadlo Na Zábradlí vzniklo v roce 1958 jako experimentální scéna několika malých forem: kabaretu, hudební formy, černého divadla, pantomimy. Postupně se v něm vyhranil činoherní soubor, kam patřil Václav Havel, Ivan Vyskočil a režisér Jan Grossman, a pantomimický soubor pod vedením Ladislava Fialky. K úspěšným inscenacím patřily hry Kdyby tisíc klarinetů, Zahradní slavnost, Král Ubu, Etudy.

Od roku 1956

se divadlo začíná osvobozovat a přestává sloužit ideologii, rozvíjí se zejména divadla malých forem, která jsou charakteristická komorním prostředím, svým programem se vymezují jako protipól velkých oficiálních scén, snaží se o zbourání zavedených estetických konvencí a překračování hranic jednotlivých uměleckých druhů. V 60. letech se pak také výrazně rozvíjí absurdní drama, k jehož předním autorům patří Václav Havel, Milan Uhde - Král Vávra, Ladislav Smoček - Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Piknik.

Rok 1948

znamená počátek úpadku divadla, zaniká Divadlo satiry, satira je nahrazena zesměšňováním třídních nepřátel. Autoři tematicky čerpají zejména z historie, z 2. světové války a z průmyslového a venkovského prostředí, režimem je prosazen socialistický realismus, který využívá divadla coby prostředku ideologického boje, divadlo tak slouží jen výchovně vzdělávacím cílům, kterým se podřizuje kvalita her. Schéma a děj her je dán politickými požadavky, vzniká řada budovatelských her: Vašek Káňa - Parta brusiče Karhana, Pavel Kohout - Dobrá píseň.

Na konci 30. let se avantgardní a realistické divadlo sbližuje a reaguje na aktuální dění ve společnosti, hry varují před nebezpečím fašismu, např. Karel Čapek - Bílá nemoc, Matka. Během války je většina divadel zavřena.

Po roce 1945 dochází k opětnému rozkvětu dramatické tvorby, uplatňují se žánry, které nemohly být realizovány za války, hrají se hry Karla Čapka, Vladislava Vančury a hry které byly během okupace zakázané. Je patrná snaha navázat na předválečný vývoj, vzniká např. Divadlo satiry, z exilu se vracejí někteří autoři, např. Jiří Voskovec a Jan Werich, vystupuje ale i řada nových autorů, Jan Drda - Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves, aneb zapomenutý čert.

Ve 30. letech

přechází divadlo k politické satiře, humoru a kritice fašismu, hry Kat a blázen, Caesar, Osel a stín, Těžká Barbora, V roce 1938 je divadlo z politických důvodů uzavřeno.
D 34 vzniká v roce 1933 jako typ režisérského divadla založeného na postavě režiséra Emila Františka Buriana, který v něm uskutečňuje svou vizi poetického divadla, spojuje různé složky, textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční, světelné, inscenuje poetická pásma, zavádí voiceband, pro který upravil Máj. Divadlo je levicově a protifašisticky orientováno, má kritický pohled.

Osvobozené divadlo

vzniká v roce 1925 jako autorské divadlo vycházející z hnutí Devětsil a využívající prvky dadaismu, futurismu a poetismu. Ve svých počátcích se snaží osvobodit se od divadelních konvencí, využívá poezii, inscenuje poetická pásma. V roce 1927 do divadla přichází Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří společně s Jiřím Ježkem určují další vývoj divadla, vzniká Vest pocket revue, Voskovec s Werichem také vytvářejí forbíny.

Ve 20. a 30.

letech 20. století vzniká u nás jako protipól dosavadnímu realistickému divadlu divadlo avantgardní, které odmítá tradice, usiluje o uplatnění nových divadelních postupů, o negaci konvenčních, klasických znaků divadla 19. st. Avantgardní divadlo čerpá z dadaismu a poetismu, přechází od dějovosti k lyricismu. Pod realistické divadlo spadá tvorba bratří Čapků, avantgardní je např. Osvobozené divadlo.

Autor

se zaměřuje na určitou drobnost, kterou dovede do absurdity, chce ukázat, jak to dopadne, když se věci nebudou řešit. představitelé: Samuel Beckett - Čekání na Godota, Eugéne Ionesco - Plešatá zpěvačka
K absurdnímu dramatu je často připojováno expresionistické drama, jehož hlavním představitelem je Friedrich Dürenmatt. Námětem jeho děl jsou dramatické společenské konflikty, jejichž řešení ponechává na divákovi. díla: Fyzikové, Frank V., Urfaust
Do dramatu v 50. letech zasahují i rozhněvaní mladí muži, kteří do literatury uvádějí mladého hrdinu, odmítajícího ustálené mravní normy a vystupujícího proti konvencím a stereotypu, často i proti snobským rodičům. představitel: John Osborn

Ve Francii

se po 2. světové válce rozvíjí existencionalistické drama, které má skeptický pohled na svět, hrdinové prožívají mezní situace, snaží se světu vnutit svůj názor. Mají pocity deziluze, nejsou ale pasivní. představitel: Jean Paul Sartre.
V 50. letech se objevuje absurdní drama, které ukazuje člověka v situaci úzkosti, bez schopnosti komunikace s okolím, postrádajícího smysl života. Tématem je nemožnost se dorozumět, nesmyslnost lidského jednán, bezmocnost a stereotyp. Hra staví na nesouvislém ději, nelogickém jednání postav a deformaci jazyka.

V 1.

polovině 20. století vzniká v USA jižanské drama, jehož zakladatelem a hlavním představitelem je Tennesse Williams, který zachycuje vztahy v jižanské společnosti, rasismus, generační problémy. Williams rozpracovává psychiku hrdinů, zkoumá jejich nitro, snaží se nalézt motiv jejich jednání, kritizuje maloměšťáctví. Jeho hrdinové často čelí zničující životní situaci a unikají do iluzí a snů. díla: Sestup Orfeův, Tramvaj do stanice Touha, Kočka na rozpálené plechové střeše

Za prvního dramatika 20. století je pokládán již Anton Pavlovič Čechov, který vytvořil nový typ novoromantického poetického dramatu, v němž se vnější konflikt promítá do vnitřního jednání a psychiky postav. Divadlo začíná vyjadřovat pocity a nálady, zdůrazňuje atmosféru, tzv. impresionistické drama, u nás v tomto duchu tvořil Fráňa Šrámek.
Apollinaire přivádí do divadla poezii a avantgardní umění, zejména kubismus a dadaismus, a vytváří tak avantgardní drama. představitelé: Guillaume Apollinaire - Prsy Tiresiovy, Filippo Tommaso Marinetti - Ohnivý buden, Thomas Stearns Eliot - Vražda v katedrále

- antiiluzivní - neusiluje o zachycení skutečnosti, nepoužívá kulisy, herci často hrají bez kostýmů,
- režisérské - založeno na přesně daném textu a režisérově představě, režisér zasahuje do výkladu textu a nepřipouští improvizaci, např. D 34,
- autorské - divadelní projev je postaven na výrazných osobnostech, které jsou zároveň autory i interprety, např. Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Cimrmana,
- studiové - nevytváří hranice mezi jevištěm a dějištěm, herci se zaměřují na určitý způsob projevu, mají bezprostřední kontakt s diváky, kterých je v takovémto divadle málo,
- epické - do děje vstupují epické prvky, např. komentáře, glosy, výklady, divadlo nemá děj předstírat ale vyprávět, má z diváka učinit aktivního pozorovatele, zakladatel je Bertolt Brecht.

kukátkové jeviště - jeviště je odděleno od hlediště portálem a oponou, scéna vytváří dojem reliéfního obrazu a umožňuje realizovat iluzivní typ divadla
forbína - herecké vystoupení, které se odehrává před oponou a reaguje na aktuální problémy, vyplňuje pauzu mezi dějstvími hry
revue - divadelní žánr s dialogy a hudebními, tanečními a písňovými výstupy
voiceband - soubor pro sborovou recitaci
kamenné divadlo - označení divadla klasického typu sídlícího většinou v kamenné budově

Ve 20. století dochází ke značné změně dosavadního pojetí divadla, které důsledně oddělovalo herce od diváků, tzv. kukátkové jeviště. Ve 20. století je patrná snaha o vtažení diváka do děje a o bližší kontakt herce s divákem. Vzniká řada nových divadel, která se snaží experimentovat a hledají nové možnosti, např. alžbětinská scéna umožňuje divákům pohled na jeviště ze tří stran. Typy nových divadel 20. století jsou následující:
iluzivní - navozuje iluzi skutečnosti, scéna odpovídá skutečnosti, snaží se přenést diváky do prostředí v němž se hra odehrává,

Vývoj divadla v 19. století u nás je ve znamení přechodu od romantického k realistickému a kritickému divadlu.
Ladislav Stroupežnický – počátky realistického dramatu u nás, autor zejména veseloher z venkovského prostředí.
Naši furianti – veselohra o mezilidských vztazích, přesný obraz života na venkově
Alois Jirásek – představitel kritického realistického dramatu, psal hry historické i ze současnosti
Vojnara – konfliktní situace zaviněná majetkovými rozdíly
Jan Hus, Jan Žižka, Jakub Roháč – historická trilogie psána obdobně jako próza
Lucerna – pohádková hra, diferenciace jazyka
Gabriela Preissová – kritický realismus
Gazdina roba – zajímá se o důsledky majetkových rozdílů
Její pastorkiňa – kritika společenských předsudků bránících právům svobodné matky
Alois a Vilém Mrštíkové – představitelé kritického romantismu, vrchol českého dramatu s venkovskou tematikou.
Maryša – výrazné charaktery, kritika morálky, typické nářečí, lehký a krátký děj

August Strindberg

– upadal do krajně pesimistického naturalismu, prošel složitým vývojem od kritické opozice proti společenskému řádu až ke katolickému mysticismu.
Mistr Olaf
Rálovna Kristina
Anton Pavlovič Čechov – jeho hry znamenají přechod k modernímu divadlu 20. století. Dotýkají se životního smyslu ruské inteligence v předrevolučních poměrech. Vnější dějovost je potlačena, zaměření na psychologická dramata jednotlivých hrdinů, výrazný lyrismus.
Višňový sad
Tři sestry

V 2. polovině 19. století

se v Evropě rozvíjí realismus, který souvisí s rozvojem vědy a techniky. Realističtí autoři chtějí pravdivě zobrazovat komplexní pohled na společenský život, zdůrazňují průměrného člověka. Dramatická tvorba je zastoupena jen okrajově.
Henrik Ibsen – norský autor jenž se po počátečních historických dramatech s prvky romantismu přesouvá do oblasti společenskomorální. Jeho dramata se stala obžalobou měšťácké morálky, hry vyvolávaly pobouření a staly se ve své době k nejspornějším uměleckým výtvorům. Později přechází k symbolickému dramatu.
Nora – hrdinka opouští rodinu
Nepřítel lidu – reaguje na kritiku vůči své osobě
Když my mrtví procitneme – vyjadřuje rozčarování a pesimismus