Osvobozené divadlo

- založeno ve 20. letech, autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec ,Jan Werich (divadlo autorské)
první představení - Vest Pocket revue (Malá kapesní revue) - vliv poetismu ( uvolněná stavba, sled dramatických, hudebních a tanečních čísel v scénickém celku = parodie na tradiční postupy
- v 30. letech přechod od dadaistického humoru a parodie k politické satiře (kritika hospodářské krize, varování před fašismem); spolupráce s dže¬zovým komponistou Jaroslavem Ježkem (od r. 1929); vysoce intelektuální dialogy na předscéně (forbína)- zčásti improvizované reakce na aktuální politické a kulturní události
- hry Caesar (proti fašismu, o nedostatcích demokracie), Osel a stín (spor o stín; politické pozadí procesu), Kat a blázen (původ diktátora), Balada z hadrů (F. Villonjako tribun lidu), Rub a líc (krize, fašismus),Těžká Barbora; poslední, hra Pěst na oko (reakce na události r. 1938) součást textů - moderní melodické a rytmické písně (David a Goliáš, Hej rup aj.)
- 1938 divadlo úředně zavřeno, V + W odjíždějí do USA; po válce působil Jan Werich v divadle ABC

České avantgardní divadlo

- vliv moderního světového dramatu.

1) oficiální divadlo - Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech
režisérský typ
HRY = klasické
= psychologické
= lyrické
= vitalistické
= historické
= zábavné (Jízdní hlídka)
= experimentální (Ze života hmyzu)

2) neoficiální lidové v divadlo - zábavní scény, šantány, kabarety; představitelé lidové komiky - Ferenc Futurista, Saša Rašilov, Vlasta Burian

3) avantgardní scény - od pol. 20. let
(protějšek tzv."kamenných divadel")
vliv poetismu, inspirace lidovou zábavou (kabaret, film, cirkus); divadlo tvůrčí, spjaté se životem (dialog s diváky);

XXXVIII.

Až planety sklesnou k Slunci zpět
a mrazem se Slunce rozskočí,
až drobty ty, smrtí poštvány,
si v divokou elipsu zabočí,
až pohřební, truchlý průvod ten,
pln hrůzy, prost života vděků,
se vesmírem dalekým promete
přes millión, millión věků;

až konečně někde v koutečku
se po letu dlouhém zastaví,
a prášek z nás světů bývalých
se ve nový chaos tam rozžhaví,
až v chaosu tom boj plamenný,
boj titánský poznovu vzpLane,
a z plamenů žárný ch až nový svět
jak čarovný fénix zas vstane;
až na novém, kyprém světě tom,
boj ustoupí mladu životu,

a luh bude samý barev smích
a háj plný sladkého šumotu,
až na světě tom zas vypučí
tvor se srdcem, se zpěvnou tísní :
pak snad zase drobounký atóm můj
tam zazvoní kosmickou písní!

XXXVII.

Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to -,
my Světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvétá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvetlým,
jak bílá růže zvadne.

Však proto smrti myšlénkou
my srdce nezbodáme!
my vyžijem a dožijem
a Světu příklad dáme!

Dřív Světa původ seznáme
a sil všech tajné zdroje,

dřív na dno časův sestoupnem
a sečtem světův roje!

Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme!

My umřem, avšak dříve si
hrob vysteleme slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.

XXXVI.

Aj, tamhle dřímavých jiskérek,
jak když rukou rozhodí květů,
to letí prostorou kometa,
kostnice umrlých světů.
" Hvězdo, oděná rubášem,
dumnou nám píseň hudeš,
v ní veliký obsah, málo slov:
"Ty popel jsi, popel budeš! "
A tamhle zásvit zas jako sen,
jak když den se rozbřesknout bojí,

tam prach se k novému životu
v nebeském zákoutí pojí.
Příštích věků Ty zábřesku,
mlžino mladě žhoucí,
jakž ku srdci sahá píseň Tvá:
Zas vstanete s lící skvoucí!

Ó hvězdy, hymny Vy zářivé,
naslouchám Vám v roznětu svatém,
nechť smrt či vzkříšení hlásáte,
duši mi plníte zlatem!
Srdce celičké vystláno
nesmrtelnosti kvítím -,
co potřebuju já věčným být,
když věčnost již teď procítím!

XXXV.

Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude sinná, tichá, němá.

Dávno bude po všech lidstva synech -,
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech -,
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň -,
všechen život v mraznou stuhnul plíseň,
bol i radost v kámen stuhly spolu.

K příkrovnímu, lhostejnému nebi,
povrch Země příšerně se šklebí.

Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný aether do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere -,
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá, tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. -,
Přejdou dnové, léta, věky, věkův věky
šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slábnouc, slábnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsné obrovité
dolů letí -, letí -, letí -,
Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamův květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled -, naposled
líbají matka a dítě.

XXXI V.

Promluvme sobě spolu,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

Kde rozvoj je, je boj -, po světě boj je všude
a bez mrtvol zde nejsou přetvary,
i hudba sfér jen války píseň hude
a věčně v útok znějí fanfáry!
Ta slunce veškerá, než vojevodí,
se slunci kol titánské boje vodí,
a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,
než šťastna, vítězna se domovině těší;
tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů
po nebe klenu hlubokém -,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,
ach celá Zem je mrtvý ch oudolí,
skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine -,
kdo doved zde by sčítat mrtvoly!
Zde váLka běsná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije,
tvor tvora béře v plen i jeho celé žití
a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.
Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti,
a čas v ni hází ve dnův běhu divokém
mrtvolu na mrtvolu -,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A člověk -, člověk! Štědrá by la ruka,
jež ohně vrhla lidských do stanů -,
co srdce cit, to žhoucí lidská muka,

co myšlének, tu lidstva katanů!
Ach pokrok lidstva! Člověk v před se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží,
a napřed ví, než vrchu se doplazí,
že schladlá Země všechen život zmrazí.
A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,
den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem
a obě srdce letí v propast dolů -,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

XXXIII.

Již vyznám se ze všech hříchů svých,
rád dívky že za pas beru,
a miluju-,li já k smrti rád,
že ještě se raděj peru.

Vím, vím, že je krásným coelibát,
též humanistův ctím víru,
již myšlénkou čistou pracují
ku "věčnému" v lidstvu míru.

Však mateřské Slunce prajinak
náš osud kdys upravilo
a Zem mezi Marsa, Venuši
tak doprostřed postavilo.

A marno je všechno kázání
a marna je všechna práce,
nám hvězdami pro vždy souzeno
ach! milovat se a prát se.

XXXI.

Zelená hvězdo v zenitu,
sviť vesele, vesele!
Když si tak někdy vzpomenu,
jak staří jsme přátelé!

Před lety jsi mne slyšela,
jak jasně jsem zavýsknul,
když jsem své děvče poprvé
si na prsa přitisknul.

Před lety jsi mne viděla,
jak děsně jsem ublednul,
mrtvou když její ručinku
jsem k ústům svým pozvednul.

To jsou jen drobty života,
jen bubliny pramene,
člověk si na ně během let
tak náhodou vzpomene.

Radost i žal my přežijem,
my přežijem cokoli! -,
Nač ale náhlá slza ta -,
vždyť mne to už nebolí?"

XXXII.

Myslím, že malý měsíček
poety měl jen malé,
naše že Země veliká
poety má již krále.
Až i to Slunce obrovské
života květ pokryje -,
jaká tam budou srdce as,
jaká v nich poesie!

Jací tam velcí tvorové,
jaké jich touhy vzdorné,
jaké v jich očích myšlénky -,
nezdolné, světoborné!
Jaké tam citů záchvěvy,
jaké tam v prsou běsi,
jaký zas výblesk radosti, -,
výskavé, šlehavé plesy!

Jaká tam slova hluboká,
jaká v nich nadšení záře!
Jaká tam bujnost mladých těl,
jaké tam oslnné tváře!
Jaké tam jásavé naděje,
jaká tam lásky tíseň -,
chtěl bych za cenu života
procítit slunečnou píseň!

XXVIII.

Slunce je hvězda proměnná
a člověk jeho tvorem -,
j jak krásný je ten člověk předc
s svým ideálním vzdorem!
Vždyť i to Slunce oslnné
je samá, samá skvrna -,
a člověk sám chce v světě být
jak z křišťálného zrna!

V jistém vždy Slunce období
se širším cloní kalem -,
a člověk zas čím dál tím víc
chce stát se ideálem!

XXIX.

Měsíček mrtvý -, budoucnost.
a Slunko -, minulost naše, -,
mezi oběma polétá
myšlénka života plaše.
Vířivě časy se valí,
minulost, přítomnost, budoucnost -,
ach jedna se ve druhou halí.

Někdy se mezi Měsíček
a Slunko stavíme směle
rouškou zastřem si budoucnost,
žijeme až převesele;
někdy zas vráží se klínem
Měsíček před Slunko života
a mysl je zastřena stínem.

XXX.

Děj Země je krátce jen vyprávěn,
jak píseň se krátce skládá:
vylétla jiskřička z plamenu,
a zčernalá zpět zas padá.

A v jediném světem tom mihnutí,
v tom kratičkém jiskry plání
všechen si vyžije lidstvo boj,
ba všechno i milování.

Tak krátká to, kratičká písnička,
a múže být ještě kratší,
veliký lidské je lásky bol
a několik slov naň stačí.

Snad stačila sloka by jediná,
snad jediné slůvko pouze,
do písně se to tak krátce dá
a žije se to tak dlouze.

XXVI.

Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím, ty maličké
z jadrného jsou fládru,

ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce
srdce Ti povyskočí -,
nuž -, buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru :
bude-,li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádru!

XXVII.

gdo měkkým je, ten bídně mře!
Aj, lide, vzhůru k nebi zrak :
velká ta světla -, samý drak -,
had hada-,li nepozře,
drakem se nestane!

Boj všude boj, kam oko zře!
I věčné slunce, chce-,li žít,
musí se kolem s slunci bít -,
had hada-,li nepozře,
drakem se nestane!

Klam, v národech že láska vře!
Ach neposlouchej hravých vnad.
živ-,li chceš být, buď lačný had -,
had hada-,li nepozře,
drakem se nestane!