XXXV.

Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude sinná, tichá, němá.

Dávno bude po všech lidstva synech -,
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech -,
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň -,
všechen život v mraznou stuhnul plíseň,
bol i radost v kámen stuhly spolu.

K příkrovnímu, lhostejnému nebi,
povrch Země příšerně se šklebí.

Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný aether do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere -,
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá, tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. -,
Přejdou dnové, léta, věky, věkův věky
šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slábnouc, slábnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsné obrovité
dolů letí -, letí -, letí -,
Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamův květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled -, naposled
líbají matka a dítě.