XXVIII.

Slunce je hvězda proměnná
a člověk jeho tvorem -,
j jak krásný je ten člověk předc
s svým ideálním vzdorem!
Vždyť i to Slunce oslnné
je samá, samá skvrna -,
a člověk sám chce v světě být
jak z křišťálného zrna!

V jistém vždy Slunce období
se širším cloní kalem -,
a člověk zas čím dál tím víc
chce stát se ideálem!

XXIX.

Měsíček mrtvý -, budoucnost.
a Slunko -, minulost naše, -,
mezi oběma polétá
myšlénka života plaše.
Vířivě časy se valí,
minulost, přítomnost, budoucnost -,
ach jedna se ve druhou halí.

Někdy se mezi Měsíček
a Slunko stavíme směle
rouškou zastřem si budoucnost,
žijeme až převesele;
někdy zas vráží se klínem
Měsíček před Slunko života
a mysl je zastřena stínem.

XXX.

Děj Země je krátce jen vyprávěn,
jak píseň se krátce skládá:
vylétla jiskřička z plamenu,
a zčernalá zpět zas padá.

A v jediném světem tom mihnutí,
v tom kratičkém jiskry plání
všechen si vyžije lidstvo boj,
ba všechno i milování.

Tak krátká to, kratičká písnička,
a múže být ještě kratší,
veliký lidské je lásky bol
a několik slov naň stačí.

Snad stačila sloka by jediná,
snad jediné slůvko pouze,
do písně se to tak krátce dá
a žije se to tak dlouze.