(Mluvíval člověk:)

Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
mně skromnost má jazyk víže -,
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.
"Já Slunci a Siriu říkám "Ty,
a ony! -, vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.

XXI.

(A mluví člověk:)

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde zemí spjatí.

Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže.
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohi víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my bLesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!