Josef Kajetán Tyl

– výrazně uplatňuje tendence ČNO, způsob pasní her podřídil potřebám společnosti. Nejvýznamnější představitel divadla 19. století, řídil některá představení ve Stavovském divadle. V jeho díle jsou prvky romantismu, výchovné i politické tendence. Zajímal o národní a sociální problémy, kritizoval negativní vlastnosti Čechů, jeho postavy jsou realistické.
Paličova dcera – konflikt mezi charakterní dívkou a zaujatým prostředím
Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka – fraška
Strakonický dudák – jazyk odráží charakter postav, konflikt ideál-skutečnost
Tvrdohlavá žena – reakce na revoluci 1848, podpora demokratických myšlenek
Kutnohorští havíři – první české sociální drama, pokus o historickou tragédii
Jan Hus – první pokus umělecké o zobrazení významné postav českých dějin

Václav Kliment Klicpera

– představuje vyspělejší typ dramatické tvorby. Psal rytířské a historické veselohry, ve kterých nedbal na kompozici ale hlavně na pobavení.
Rohovín Čtverrový - zápletka se záměnami osob
Každý něco pro vlast – širší satirický obraz skutečnosti a společnosti
Hadrián z Římsů – parodie na rytířské hry

Na preromantismus navázal romantismus, ve kterém se spíše rozvíjely romány a povídky než divadelní hry.
Alexand Sergejevič Puškin – zobrazoval společnost v celé její šíři
Boris Godunov – historická tragédie líčící boj o trůn
Nikolaj Vasiljevič Gogol – zájem o všední život, na hranici s realismem
Revizor – satira na úředníky, jejich práci a povahové vlastnosti

Rozvoj divadla u nás přišel až s druhou fází ČNO ve 20. letech 19. století, do té doby neexistovala stálá scéna na které by se dalo hrát. Vznikají rytířské hry, hry ze současnosti i z národních dějin, jsou ale nevalné kvality.

V 2. polovině 18. st.

se zejména v Německu v rámci hnutí Sturm und Drand (bouře a odpor) rozvíjí preromantismus, který zdůrazňuje svobodu člověka a odmítání předsudků.
Johan Wolfgang Goethe
Goetz von Berlichinger –umělecké vyjádření hnutí Sturm und Drang
Ifigenie na Tauridě – veršovaná tragédie
Faust – dvoudílná veršovaná tragédie o službě jedince celku
Friedrich Schiller – vyjadřoval touhu po národní a osobní svobodě, v divadelních hrách odsoudil politický i osobní útlak.
Loupežníci – drama vyjadřující protest proti tyranii vlády nad lidem
Úklady a lásky – tragédie zosobňující mravně čisté typy lidí a intriky proti nim
Valdštejn – dramatická trilogie, podklady studoval v Chebu

V době baroka,

v 17. a 18. st., se drama opět vrací k Bibli. Mezi části vážných her se vkládají interludia, což jsou lidové frašky, které se později osamostatňují. Lidová tvorba má před oficiální náskok. Vzniká komedie de larte založená na improvizaci, postavy kolombíny, harlekýna, pierota s předurčeným charakterem. Děj je založen na charakterových vlastnostech těchto postav a nějaké zápletce.

V 17. a 18. století vzniká ve Francii klasicismus, který opět navazuje na antiku a antické drama. Přísně dodržuje jednotu místa, času, děje. Z hlediska témat i formy dělí žánry na:
vysoké - óda, epos, tragedie - zobrazovaly život vyšších společenských vrstev, antické náměty
nízké - satira, próza, komedie - zobrazovaly život nižších společenských vrstev, náměty ze současnosti.
Pierre Corneille
Cid – veršovaná tragédie založená na Písni o Cidovi
Jean Racine – autor psychologických tragédií využívajících antických námětů, snaží se vytvořit soudobé postavy i situace. Složité postavy, které se dostávají do sporu s vášní.
Faidra – veršovaná tragédie podle Euripida dodržující jednotu místa, času, děje
Jean Baptiste Poquelin – Molière – psal komedie reagující na soudobou situaci, kritizuje morálku doby. Postavy jsou výrazné typy, nejsou ale výjimečné.
Lakomec – charakterová komedie, satira na lakotu
Tartuffe – nejkritičtější Molièrova komedie

Ve 13. století

vzniká renesance, která přebírá antické formy i náměty a tedy navazuje i na antické drama.
William Shakespeare – psal tragédie, komedie, sonety, tragédie podle antických vzorů. Shakespeare osvobodil drama od náboženského pojetí života, jeho postavy se zabývají morálními problémy, uvažují o smyslu lidské existence, jejich život není řízen osudem, ale řídí si ho sami. Složité dramatické zápletky, rychle přenáší děj z místa na místo, často do děje začleňuje fantastické postavy. Většinou kladné postavy v hlavních rolích přicházejí do konfliktu s morálkou nebo se společenskými silami. Jedna jejich vlastnost je zveličena, často přivádí hrdinu do záhuby. Psal blankversem.
Romeo a Julie, Othello, Macbeth, Hamlet, kralevic dánský, Král Lear
Shakespearovi komedie se odehrávají v soudobé Itálii, Francii, nebo v antickém Řecku. Postavy žen jsou veselé, optimistické a přesně vědí co chtějí.
Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Mnoho povyku pro nic

Od 10. století

se v křesťanské Evropě začínají objevovat náboženská dramata, která nemají s antickými nic společného. Vycházela z církevních obřadů a pojednávala o Kristově utrpení a zmrtvýchvstání. Vznikala ale i dramata se světskou tematikou, sotie, ostře satirického zaměření proti sociálním poměrů i církvi. Ve 12. st. vznikají u nás hry tří Marií, které jsou dramatizací textů z Nového zákona a hrály se u příležitostí církevních svátků jako jsou vánoce a velikonoce. V polovině 14. st. vzniká zesvětštěním motivu z her tří Marií první české světské drama Mastičkář, což je satira na středověké podvodné lékaře.

Aischylos - autor tragédií, zavedl druhého herce a umožnil tak dialog,
Spoutaný Prometheus, Oresteia – trilogie z trojského okruhu
Sofokles - představuje vrchol řeckého dramatu, zavedl třetího herce, omezil chór, bývá považován za zakladatele principu deus ex machina,
Elektra – sestra Orestea, Oidipus král, Antigona – volně navazuje na Oidipa krále
Euripidés - odlišné pojetí dramatu, propracovaná psychologie postav, zejména žen,
Médea, Elektra
Aristofanes - autor komedií, satira politických, uměleckých a společenských problémů
Jezdci, Žáby
Drama se rozvíjelo i v Římě, kde k jeho nejvýznamnějším autorům patřil Plautus, který psal především komedie podle řeckých vzorů čerpající z běžného života. Ve svých dílech tak používá hovorový jazyk a děj staví postavy otroků, vojáků, prostitutek. Jeho díla se stala inspirací pro díla renesanční, Shakespeare, a klasicistní, Molière, Komedie o hrnci.

V antickém divadle hráli jen muži v maskách v kruhových divadlech pod širým nebem, amfiteátrech. Zpočátku hrál pouze jeden herec, později dva a nakonec tři spolu s chórem. Řecké drama dodržuje jednotu místa, času, děje.
Námětem řeckých dramat byl většinou boj silné osobnosti s božskými a světskými autoritami, případně s osudem. Hrdina v tomto zápase prohrává. Autoři čerpaly z mytologie, z okruhu trojského, Orestés, Elektra, Agamemnón, a z okruhu thébského, ostatní pověsti a postavy. V důsledku toho se u různých autorů opakují témata.

vyrazy

mysterie - hry o Kristově utrpení, pašijové hry
sotie - karnevalové hry se světskou tematikou
blankvers - pětistopý nerýmovaný jamb
formy dramatu - dialog, monolog
činohra - spojení tragédie a komedie, původně protipóly

Drama vzniklo v Řecku v 5. až 4. st. př. n. l. na základě slavností pořádaných na oslavu boha vína a veselí Dionýza. Z epiky, lyriky a dramatu je právě drama nejstarší, původně mělo náboženský charakter, později se stalo prostředkem zábavy, jehož rozvoj podporoval i stát.
Již ve Starém Řecku se dají rozlišit dva druhy dramatu: tragédie, jako vyšší žánr, její konflikt zůstává nevyřešen a končí tragicky a komedie, jako nižší žánr, konflikt je vyřešen špatně a to vytváří humornou situaci. V dalším vývoji dramatu pak došlo k syntéze komedie a tragédie, které tvořili v antice protipóly, čímž vznikla činohra.

Do divadla byly umístěny dvě řady lóží, 1. parter, 2. parter a galerie. Na průčelí budovy byl vytesán latinský název "Vlasti a múzám." V divadle se však ještě dlouho potom hrálo německy. V říjnu 1787 zde Mozart poprvé uvedl svou operu Don Giovanni, kterou složil speciálně pro Prahu. Brzy po té pronesl známou větu "Moji Pražané mi rozumějí." První česky hraná opera byla představena obecenstvu roku 1785 a jmenovala se "Odběhlec z lásky synovské".
Ačkoliv bylo divadlo po dlouhou dobu převážně německou scénou, bylo už od zahájení svého provozu pýchou celého národa, který si uvědomoval jeho nesmírný význam pro české země.

Nosticovo divadlo

Z odporu k Vídni, která usilovala o vytlačení Prahy z kulturní a hospodářské scény a o zánik českého jazyka, se v roce 1781 nejvyšší purkrabí hrabě Nostic rozhodl vystavět naproti Karolinu budovu pro umělecké účely, která měla být honosná jako sám český jazyk.
7. června 1781 byl položen základní kámen Hraběcího Nosticova divadla a 21. června 1783 bylo divadlo otevřeno. Postaveno bylo podle plánů dvorního architekta Haffeneckera ve stylu klasicismu. Interiér byl vytvořen ve francouzském slohu za doby panování Ludvíka XVI.

Budova, technicky dokonale vybavená (elektrické osvětlení, ocelová konstrukce jeviště), sloužila bez velkých přestaveb skoro sto let. Až 1. dubna 1977 bylo Národní divadlo představením Jiráskovy Lucerny na více než šest let uzavřeno. Za vedení hlavního projektanta ing. arch. Zdeňka Vávry začala jeho generální rekonstrukce. Rozsáhlá přestavba spojená s dostavbou okolí divadla, byla ukončena k závaznému termínu, kterým bylo datum 100. výročí otevření: 18. listopad 1983. V tento den byla historická budova opět představením Smetanovy Libuše předána veřejnosti. V současnosti je tento historicky nesmírně důležitý a krásný objekt spolu s připojenou moderní provozní budovou, v níž je umístěna i hlavní pokladna, hlavní scénou tří uměleckých souborů Národního divadla: činohry, opery a baletu.

Ten prosadil

rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, začlenil tuto budovu do stavby Národního divadla a zároveň poněkud pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S velkým citem přitom respektoval styl Zítkovy budovy, a podařilo se mu tak spojit tři budovy různých autorů do absolutní stylové jednoty. Budova Národního divadla byla otevřena 18. listopadu 1883 představením Smetanovy slavnostní opery Libuše, pro tuto příležitost zkomponované.

Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Tomuto nadšení národa však neodpovídaly zákulisní boje, které se rozhořely po katastrofě. Prof. arch. Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák arch. Josef Schulz.

Od roku 1873

zároveň probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského: témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů - obě tyto koncepce, vycházející z mánesovské malby a spojené se soudobou romantickou krajinomalbou (také navazující tématicky na české dějiny), daly ideový základ výtvarnému projevu, který dnes označujeme jako umění generace Národního divadla.

Ti se v roce 1865 dostali do čela Sboru a vyzvali třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 mohly začít práce na staveništi. 16. května 1868 došlo k slavnostnímu položení základních kamenů, v listopadu byly dokončeny základy, r. 1875 dosáhla novostavba "glajchy" a r. 1877 bylo divadlo pod střechou.

Budova Prozatímního divadla

se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla; její vnější plášť je dodnes patrný ve zvýšené části zadního traktu stavby a vnitřní prostorové dispozice byly zahlazeny až při poslední rekonstrukci budovy Národního divadla v letech 1977 - 1983. Zároveň s realizací tohoto minimálního programu, prosazovaného F. L. Riegrem a Zemským výborem, nastala velká ofenziva mladých pokrokových zastánců původní velkorysé koncepce budovy (Sladkovský, Tyrš, Neruda, Hálek).

Privilej

byla udělena už v dubnu 1845. Teprve však za šest let - v dubnu 1851 - vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. O rok později byl z výnosu prvních sbírek zakoupen pozemek bývalé solnice o rozloze necelých 28 arů, který sice předurčil nádhernou polohu divadla na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan, zároveň však svou stísněností a lichoběžníkovým tvarem vytvořil těžké podmínky pro autory budovy. Období Bachova absolutismu zarazilo přípravy stavby a podpořilo koncepci skromné prozatímní budovy, která byla postavena na jižní části divadelního pozemku architektem Ignácem Ullmanem a otevřena 18. listopadu 1862.