V době baroka,

v 17. a 18. st., se drama opět vrací k Bibli. Mezi části vážných her se vkládají interludia, což jsou lidové frašky, které se později osamostatňují. Lidová tvorba má před oficiální náskok. Vzniká komedie de larte založená na improvizaci, postavy kolombíny, harlekýna, pierota s předurčeným charakterem. Děj je založen na charakterových vlastnostech těchto postav a nějaké zápletce.

V 17. a 18. století vzniká ve Francii klasicismus, který opět navazuje na antiku a antické drama. Přísně dodržuje jednotu místa, času, děje. Z hlediska témat i formy dělí žánry na:
vysoké - óda, epos, tragedie - zobrazovaly život vyšších společenských vrstev, antické náměty
nízké - satira, próza, komedie - zobrazovaly život nižších společenských vrstev, náměty ze současnosti.
Pierre Corneille
Cid – veršovaná tragédie založená na Písni o Cidovi
Jean Racine – autor psychologických tragédií využívajících antických námětů, snaží se vytvořit soudobé postavy i situace. Složité postavy, které se dostávají do sporu s vášní.
Faidra – veršovaná tragédie podle Euripida dodržující jednotu místa, času, děje
Jean Baptiste Poquelin – Molière – psal komedie reagující na soudobou situaci, kritizuje morálku doby. Postavy jsou výrazné typy, nejsou ale výjimečné.
Lakomec – charakterová komedie, satira na lakotu
Tartuffe – nejkritičtější Molièrova komedie