Od roku 1956 se divadlo začíná osvobozovat a přestává sloužit ideologii, rozvíjí se zejména divadla malých forem, která jsou charakteristická komorním prostředím, svým programem se vymezují jako protipól velkých oficiálních scén, snaží se o zbourání zavedených estetických konvencí a překračování hranic jednotlivých uměleckých druhů. V 60. letech se pak také výrazně rozvíjí absurdní drama, k jehož předním autorům patří Václav Havel, Milan Uhde - Král Vávra, Ladislav Smoček - Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Piknik.
Reduta byla založena v roce 1956, působila v ní řada významných autorů jako Ivan Vyskočil, Jan Vodňanský a před znikem Semaforu i Suchý se Šlitrem.

Po roce 1945 dochází k opětnému rozkvětu dramatické tvorby, uplatňují se žánry, které nemohly být realizovány za války, hrají se hry Karla Čapka, Vladislava Vančury a hry které byly během okupace zakázané. Je patrná snaha navázat na předválečný vývoj, vzniká např. Divadlo satiry, z exilu se vracejí někteří autoři, např. Jiří Voskovec a Jan Werich, vystupuje ale i řada nových autorů, Jan Drda - Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves, aneb zapomenutý čert.

Rok 1948 znamená počátek úpadku divadla, zaniká Divadlo satiry, satira je nahrazena zesměšňováním třídních nepřátel. Autoři tematicky čerpají zejména z historie, z 2. světové války a z průmyslového a venkovského prostředí, režimem je prosazen socialistický realismus, který využívá divadla coby prostředku ideologického boje, divadlo tak slouží jen výchovně vzdělávacím cílům, kterým se podřizuje kvalita her. Schéma a děj her je dán politickými požadavky, vzniká řada budovatelských her: Vašek Káňa - Parta brusiče Karhana, Pavel Kohout - Dobrá píseň.

D 34 vzniká v roce 1933 jako typ režisérského divadla založeného na postavě režiséra Emila Františka Buriana, který v něm uskutečňuje svou vizi poetického divadla, spojuje různé složky, textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční, světelné, inscenuje poetická pásma, zavádí voiceband, pro který upravil Máj. Divadlo je levicově a protifašisticky orientováno, má kritický pohled.

Na konci 30. let se avantgardní a realistické divadlo sbližuje a reaguje na aktuální dění ve společnosti, hry varují před nebezpečím fašismu, např. Karel Čapek - Bílá nemoc, Matka. Během války je většina divadel zavřena.

Osvobozené divadlo vzniká v roce 1925 jako autorské divadlo vycházející z hnutí Devětsil a využívající prvky dadaismu, futurismu a poetismu. Ve svých počátcích se snaží osvobodit se od divadelních konvencí, využívá poezii, inscenuje poetická pásma. V roce 1927 do divadla přichází Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří společně s Jiřím Ježkem určují další vývoj divadla, vzniká Vest pocket revue, Voskovec s Werichem také vytvářejí forbíny. Ve 30. letech přechází divadlo k politické satiře, humoru a kritice fašismu, hry Kat a blázen, Caesar, Osel a stín, Těžká Barbora, V roce 1938 je divadlo z politických důvodů uzavřeno.

Ve 20. a 30. letech 20. století vzniká u nás jako protipól dosavadnímu realistickému divadlu divadlo avantgardní, které odmítá tradice, usiluje o uplatnění nových divadelních postupů, o negaci konvenčních, klasických znaků divadla 19. st. Avantgardní divadlo čerpá z dadaismu a poetismu, přechází od dějovosti k lyricismu. Pod realistické divadlo spadá tvorba bratří Čapků, avantgardní je např. Osvobozené divadlo.

Ve Francii se po 2. světové válce rozvíjí existencionalistické drama, které má skeptický pohled na svět, hrdinové prožívají mezní situace, snaží se světu vnutit svůj názor. Mají pocity deziluze, nejsou ale pasivní. představitel: Jean Paul Sartre.
V 50. letech se objevuje absurdní drama, které ukazuje člověka v situaci úzkosti, bez schopnosti komunikace s okolím, postrádajícího smysl života. Tématem je nemožnost se dorozumět, nesmyslnost lidského jednán, bezmocnost a stereotyp. Hra staví na nesouvislém ději, nelogickém jednání postav a deformaci jazyka. Autor se zaměřuje na určitou drobnost, kterou dovede do absurdity, chce ukázat, jak to dopadne, když se věci nebudou řešit. představitelé: Samuel Beckett - Čekání na Godota, Eugéne Ionesco - Plešatá zpěvačka
K absurdnímu dramatu je často připojováno expresionistické drama, jehož hlavním představitelem je Friedrich Dürenmatt. Námětem jeho děl jsou dramatické společenské konflikty, jejichž řešení ponechává na divákovi. díla: Fyzikové, Frank V., Urfaust
Do dramatu v 50. letech zasahují i rozhněvaní mladí muži, kteří do literatury uvádějí mladého hrdinu, odmítajícího ustálené mravní normy a vystupujícího proti konvencím a stereotypu, často i proti snobským rodičům. představitel: John Osborn

V 1. polovině 20. století vzniká v USA jižanské drama, jehož zakladatelem a hlavním představitelem je Tennesse Williams, který zachycuje vztahy v jižanské společnosti, rasismus, generační problémy. Williams rozpracovává psychiku hrdinů, zkoumá jejich nitro, snaží se nalézt motiv jejich jednání, kritizuje maloměšťáctví. Jeho hrdinové často čelí zničující životní situaci a unikají do iluzí a snů. díla: Sestup Orfeův, Tramvaj do stanice Touha, Kočka na rozpálené plechové střeše

Za prvního dramatika 20. století je pokládán již Anton Pavlovič Čechov, který vytvořil nový typ novoromantického poetického dramatu, v němž se vnější konflikt promítá do vnitřního jednání a psychiky postav. Divadlo začíná vyjadřovat pocity a nálady, zdůrazňuje atmosféru, tzv. impresionistické drama, u nás v tomto duchu tvořil Fráňa Šrámek.
Apollinaire přivádí do divadla poezii a avantgardní umění, zejména kubismus a dadaismus, a vytváří tak avantgardní drama. představitelé: Guillaume Apollinaire - Prsy Tiresiovy, Filippo Tommaso Marinetti - Ohnivý buden, Thomas Stearns Eliot - Vražda v katedrále

kukátkové jeviště - jeviště je odděleno od hlediště portálem a oponou, scéna vytváří dojem reliéfního obrazu a umožňuje realizovat iluzivní typ divadla
forbína - herecké vystoupení, které se odehrává před oponou a reaguje na aktuální problémy, vyplňuje pauzu mezi dějstvími hry
revue - divadelní žánr s dialogy a hudebními, tanečními a písňovými výstupy
voiceband - soubor pro sborovou recitaci
kamenné divadlo - označení divadla klasického typu sídlícího většinou v kamenné budově

Ve 20. století

dochází ke značné změně dosavadního pojetí divadla, které důsledně oddělovalo herce od diváků, tzv. kukátkové jeviště. Ve 20. století je patrná snaha o vtažení diváka do děje a o bližší kontakt herce s divákem. Vzniká řada nových divadel, která se snaží experimentovat a hledají nové možnosti, např. alžbětinská scéna umožňuje divákům pohled na jeviště ze tří stran. Typy nových divadel 20. století jsou následující:
- iluzivní - navozuje iluzi skutečnosti, scéna odpovídá skutečnosti, snaží se přenést diváky do prostředí v němž se hra odehrává,
- antiiluzivní - neusiluje o zachycení skutečnosti, nepoužívá kulisy, herci často hrají bez kostýmů,
- režisérské - založeno na přesně daném textu a režisérově představě, režisér zasahuje do výkladu textu a nepřipouští improvizaci, např. D 34,
- autorské - divadelní projev je postaven na výrazných osobnostech, které jsou zároveň autory i interprety, např. Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Cimrmana,
- studiové - nevytváří hranice mezi jevištěm a dějištěm, herci se zaměřují na určitý způsob projevu, mají bezprostřední kontakt s diváky, kterých je v takovémto divadle málo,
- epické - do děje vstupují epické prvky, např. komentáře, glosy, výklady, divadlo nemá děj předstírat ale vyprávět, má z diváka učinit aktivního pozorovatele, zakladatel je Bertolt Brecht.

JOSEF KAJETÁN TYL
a) báchorky
Prolínají se v nich romantické a realistické tendence.
Postavy jsou typické, mají silný vztah k domovu, většinou procházejí i vývojem.
Diferenciace jazyka. Ideál kontra skutečnost.
př.: Strakonický dudák
b) historické hry
Romantický duch.
- aktualizace myšlenek r. 1848
- neopírá se o historická fakta
- subjektivizace
př. Jan Hus , Kutnohorští havíři


REALISMUS
Typické postavy jsou zachycené ve vývoji.
Diferenciace jazyka.
Psychologická propracovanost postav.
STROUPEŽNICKÝ - Naši furianti

KRITICKÝ REALISMUS
Čerpá z venkovského prostředí, přežitky, předsudky, majetková nerovnost na venkově.
PREISSOVÁ - Gazdina roba
- Její pastorkyňa
MRŠTÍKOVÉ - Maryša

REALISMUS VE SVĚTOVÉ LITERATUŘE
Gogol - Revizor

ČESKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ

Na divadlo je kladen velký důraz, protože má výchovnou funkci. Divadlo je vlastenecky
založené - nižší úroveň - určené lidovému publiku.
Představitelé:
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA
Používal techniku kuklení (zápletky se záměnou osob), postava není zachycena
ve vývoji, nedbal na kompozici, nezamýšlel se nad příčinou dějů.
Dílo: Zlý jelen, Hadrián z Římsů, Každý něco pro vlast

ROMANTISMUS

2. polovina 18. století, je popřením klasicismu, odmítá přísná pravidla, preferuje city.

a) STURM AND DRANG
svoboda jedince, národa, selbsthelfer = spoléhá sám na sebe
Hlavním představitelem tohoto dramatu je Friedrich Schiller .
LOUPEŽNÍCI - tragedie
ÚKLADY A LÁSKA - tragický milostný příběh, postavy jsou citově založené, morálně
kladné

b) NĚMECKÁ KLASIKA
hry z národních dějin
např. Vilém Tell, Panna Orleánská, Maria Stuart

Představitelé (komedie):

MOLIÉRE
Psal situační i charakterové komedie. Kritizuje morálku své doby na základě jedné
vlastnosti. Postavy nejsou výjimečné (typické postavy této doby).
LAKOMEC - námět z Plautovy Komedie o hrnci.
TARTUFFE - pokrytectví
Commedia dell´arte - improvizované divadlo
Autor napsal jen obsah hry, herci potom na jevišti improvizovali. Scénář měl pouze
stručně nastíněný obsah. Důraz byl kladen na práci herce. Toto umění vzniklo v Itálii.
Je protipólem vznešené klasicistní hry (tragedie). Je to lidové divadlo. Improvizovalo
se v dialozích.