Po roce 1945 dochází k opětnému rozkvětu dramatické tvorby, uplatňují se žánry, které nemohly být realizovány za války, hrají se hry Karla Čapka, Vladislava Vančury a hry které byly během okupace zakázané. Je patrná snaha navázat na předválečný vývoj, vzniká např. Divadlo satiry, z exilu se vracejí někteří autoři, např. Jiří Voskovec a Jan Werich, vystupuje ale i řada nových autorů, Jan Drda - Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves, aneb zapomenutý čert.

Rok 1948 znamená počátek úpadku divadla, zaniká Divadlo satiry, satira je nahrazena zesměšňováním třídních nepřátel. Autoři tematicky čerpají zejména z historie, z 2. světové války a z průmyslového a venkovského prostředí, režimem je prosazen socialistický realismus, který využívá divadla coby prostředku ideologického boje, divadlo tak slouží jen výchovně vzdělávacím cílům, kterým se podřizuje kvalita her. Schéma a děj her je dán politickými požadavky, vzniká řada budovatelských her: Vašek Káňa - Parta brusiče Karhana, Pavel Kohout - Dobrá píseň.