Ve 20. století

dochází ke značné změně dosavadního pojetí divadla, které důsledně oddělovalo herce od diváků, tzv. kukátkové jeviště. Ve 20. století je patrná snaha o vtažení diváka do děje a o bližší kontakt herce s divákem. Vzniká řada nových divadel, která se snaží experimentovat a hledají nové možnosti, např. alžbětinská scéna umožňuje divákům pohled na jeviště ze tří stran. Typy nových divadel 20. století jsou následující:
- iluzivní - navozuje iluzi skutečnosti, scéna odpovídá skutečnosti, snaží se přenést diváky do prostředí v němž se hra odehrává,
- antiiluzivní - neusiluje o zachycení skutečnosti, nepoužívá kulisy, herci často hrají bez kostýmů,
- režisérské - založeno na přesně daném textu a režisérově představě, režisér zasahuje do výkladu textu a nepřipouští improvizaci, např. D 34,
- autorské - divadelní projev je postaven na výrazných osobnostech, které jsou zároveň autory i interprety, např. Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Cimrmana,
- studiové - nevytváří hranice mezi jevištěm a dějištěm, herci se zaměřují na určitý způsob projevu, mají bezprostřední kontakt s diváky, kterých je v takovémto divadle málo,
- epické - do děje vstupují epické prvky, např. komentáře, glosy, výklady, divadlo nemá děj předstírat ale vyprávět, má z diváka učinit aktivního pozorovatele, zakladatel je Bertolt Brecht.