Prozatímní národní divadlo v Brně se od otevření roku 1884 potýkalo s řadou problémů. Brno bylo prakticky ovládané Němci a tak české divadlo mohlo počítat jen s podporou nižších vrstev a nemnohé české buržoazie. Jan Pištěk však dokázal divadlu vybudovat silnou pozici, ačkoliv se jeho repertoár nijak výrazně neodlišoval. Z inscenovaných děl proslulo toto divadlo zejména pro díla ruských autorů (Gogol, Alexandrov, Potěchin, A. I. Palmov, I. Špažinský, Ostrovský, Čechov). Ruský realizmus tak trvale ovlivnil brněnské divadelnictví. Za takzvané Švandovské éry zde bylo zinscenována řada her, která pro své realisticko-naturalistickou kritiku sociálních a politických poměrů byla pořádně horkým bramborem. Byla zde uvedena řada Ibsenových her, ale publikum je přijalo se značnými rozpaky. Na této scéně se tak mohly střetávat jak kusy pražských dramatiků se zahraničními autory či klasiky, ale měly zde příležitost i hry od neznámých autorů, či díla příliš ožehavá.
V Plzni mělo české divadelnictví dlouhou tradici, ale ocitlo se v hluboké krizi. Vedení divadla bylo neustále předáváno, ale stále se nenašla osobnost, která by pozici divadla dokázala zpevnit (Jan Pištěk, Vendelín Budil, Pavel Švanda ml. František Trnka). Ve snaze zaujmout publikum Plzeňské divadlo degradovalo na povrchní, efektivní show (Pulda - Strašidlo z plzeňské vodárny - 1901).

Mimopražské profesionální divadlo osmdesátých a devadesátých let

Ve většině měst sloužila jako divadelní plocha sokolovna či radnice. Někdy se tato funkce v těchto objektech stala natolik výrazná, že se tyto budovy postupně proměnily v divadla (Pelhřimov 1893). V některých městech již z pozdější doby stojí menší divadlo, či se v tomto období otvírá (Brno, Tábor, Hradec Králové, Rychnov nad Kněžnou, Plzeň). V těchto divadlech vystupovali zpravidla ochotníci a kočovné profesionální společnosti. Hlavními centry se stalo Brno a Plzeň. Musíme si uvědomit, že v tomto období byl stálý soubor jev v Pražském Národním divadle. V Brně vzniká přechodně v roce 1898 a v Plzni roku 1902.
Kočovní profesionálové neměli stálé publikum, ale na druhou stranu si nemuseli tížit hlavu z divadelní kritikou. Představení se buď obecenstvu líbilo nebo ne, bez starostí o to co vyjde druhý den v kulturní rubrice se tak v mimopražském prostředí mohla vyvinout řada výrazných individualit.

Ačkoliv historické drama tvořilo jedno z hlavních pilířů romantistické tvorby, realisté tento žánr v tomto období přehlíželi. Vrchol představoval Jan Výrava (1886)od Šuberta. Jen Alois Jirásek nepsal lehčí veselohru Kolébka (1891), inspirovanou nejspíše historickou aktovkou od Stroupežnického. Teprve v Emigrantovi (1898) se Jirásek začal pokoušet o seriózní realistické historické drama a Emigrant je tak předzvěstí budoucí Jiráskovi tvorby.
Český realizmus tohoto období je především inspirován tvorbou ruskou a francouzskou. Z něj samého pak čerpá dramatické umění slovanských zemích v Rakousku Uhersku (Slovensko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko).

hraní

Co se divadelních výstupů samotných týče je zde podáván důraz na komplexní hraní herců, nestačí jen dramaticky odříkávat svůj text, ale je nutno hrát všemi prostředky, důraz na mimiku a pohyb. Je zde také snaha poskytnout co nejdokonalejší iluzi skutečnosti a tak se ke slovu dostávají první důmyslné zařízení, pomáhající navodit atmosféru bouře, úsvitu, noci..... Důraz je také kladen na hudební složku a zpěvy, zpravidla vycházející z lidového folklóru zobrazovaných oblastí.
Kromě tvrdosti vesnického života, se autoři snaží zachytit i krutý osud dělníků. Například F.A. Šubert se v Dramatu čtyř chudých stěn (1893-zakázáno cenzurou) vrací k romantickému typu lidového vůdce hornické vzpoury. Tyto díla se však nemohla rovnat s touže problematikou zpracovanou zahraničními autory (Hauptman, Gorkij).
V dalším období se pozornost zaměřila na život velkého města a rozporuplný svět inteligence a drobné buržoazie. F. A. Šubert ve hře Praktikus (1988), Karel Pipich v dramatu Slavoman (1890), Josef Štolba v naturalistickém dramatu Peníze (1895), Ladislav Stroupežnický ve hře Na valdštejnské šachtě (1892), F. X. Svoboda v Útoku zisku (1893) či Jaroslav Hilbert ve Vině (1896).

hry

Hlavní část děl se však odehrávala na vesnici, kde autoři hledali ono tvrdé nehumánní prostředí plné sociálních křivd. (Gabriela Preissová - Gazdina roba (1889), Její pastorkyňa (1890)). Ve vesnickém prostředí se odehrávají i hry Vojnarka (1889) a Otec (1894) od Aloise Jiráska, který těmito kusy započal svou dramatickou tvorbu. Vyvrcholením této vesnické linie je nepochybně Maryša (1894) od Aloise a Viléma Mrštíka. Ústředními postavami se stávají především ženy, jejichž osudy mohou díky existencionální závislosti na mužích a značně omezené kontrole svého osudu skvěle zobrazovat krizové situace. Hlavní problémy jsou staré jako lidstvo samo - láska a peníze. Vzniklé neřešitelné konflikty vedou hrdinu zpravidla k tragickému činu. Obecenstvo bylo často šokováno krutostí některých scén. V této době totiž padají ona tabu, která povolovala jen ony ‘vznešené’ tragédie.

Realistická je také známá hra Naši furianti od Ladislava Stroupežnického. Ten díky svému vesnickému dětství dokázal skvěle zachytit prostředí jihočeské vesnice a vztahů v ní panujících. Každá z postav jedná v souvislosti se svým čistě individuálním charakterem a jistou omezeností národní povahy spatřovanou právě v onom furiantství. V dialozích samozřejmě nesmí chybět patřičný dialekt a na vše je z nazíráno s kriticko-humorným nadhledem typickým pro český realismus.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dochází k odklonu od komedií směrem k dramatu. To již nekritizuje jen ony ‘drobné nedostatky’, ale celý život vší společnosti. Východisko zde tvoří hra Paní Urbanová od Viléma Mrštíka (1886). Děj se odehrává na malém moravském městě, kde se ženská hrdinka marně snaží najít východisko ze sňatku z rozumu a nečinného, nesmyslného života. Je zde kladen důraz na vnitřní svět hrdiny a tímto dílem tak Mrštík vytvořil nový typ hrdinky.

Pražské profesionální divadlo osmdesátých a devadesátých let

První fází českého realistického dramatu byli satirické veselohry odehrávající se především na maloměstě či vesnici. Hlavním terčem posměchu byli političtí představitelé a nezdravé poměry ve společnosti. Tyto hry psal především Josef Štolba (Maloměstští diplomati - 1888), Karel Pippich (Ve veřejném životě - 1884), Václav Štech (Maloměstská tradice - 1887). Děj vycházel ze skutečných a často se stávajících příhod, měl tak jakousi obecnou platnost. Na druhou stranu se vytvořilo několik vděčných typů postav, které pak vystupovaly s obměnami v řadě kusů.

Na rozhraní

osmdesátých a devadesátých let se z realismu formuje také takzvaný psychologický realismus, nekladl důraz na vnější životní podmínky jako realisté, ale zaměřoval se především na vnitřní svět jedince. Dochází tedy k individualizaci pohledu na svět. Psychologický realismus tak v sobě kombinoval jak realistický pohled realismu, tak osobní zaujetí romantismu. Tento směr se rozvíjí především po přelomu devatenáctého a dvacátého století.
V devadesátých letech se na divadelních prknech začíná objevovat coby nejradikálnější proud symbolismus. V inscenacích, jakož i nových hrách je postupně stále umocňována pocitová složka a na prkna se tak dostává impresionismus a v předvečer, jakož i v průběhu války se na jevištích objevuje expresionismus.

Literární styly přelomu století

V osmdesátých letech 19. století prožíval na českých jevištích romantismus krizi. Tento styl již dále neodpovídal náladě společnosti ani její rostoucí pestrosti, vyžadující větší žánrovou a stylovou pestrost. V osmdesátých a devadesátých létech se tak formuje realismus, který lépe odpovídá náladě publika. Snaží se diváku předložit výjevy, které by odpovídaly skutečnému životu a nebyly brány s úsměvem jako romantické pohádky či balady. Postavy mají odpovídat prostředí, národnosti, tradici a době do které je kus kladen. Samozřejmě též musí mít těmito vlivy formovaný charakter a povahu.
Důsledným sledováním principů realismu se formuje jeho radikální větev naturalismus, který usiluje aby výjevy obsahovali dostatek reálií vytvářející přesnou kopii reality. Tématicky se naturalismus zaměřil především na oblasti, jež byli dříve chápány jako nevkusné a nehodné uměleckého spodobnění. Zobrazené scény degradace a úpadku člověka tak působili značně provokativně. V Čechách se samostatný naturalismus příliš neprojevil a především se objevuje společně s realismem.

České divadlo v 50. letech
Budovatelské drama charakteristika stejná jako u poezie a prózy. Hodně námětů z pracovního prostředí. Divadlo značně zpolitizované. Lidé se do divadla nechodí bavit, ale poslouchat komunistické ideály. Propagace komunismu a jeho myšlenek. Hry černobílé. Já jsem dělník a kdo je víc. Hodnocení lidí, podle toho jak plní plán.
Parta brusiče Karkova
divadelní hra, jak plní plán

Vítězslav Nezval
Dnes ještě zapadá slunce nad Antarktidou
Divadelní hra. Varování před zneužitím jaderné bomby.

České divadlo v 60. letech
Divadlo prochází stejnými změnami jako poesie a próza. Odklon od budování a do popředí se dostává člověk a jeho problémy. Drama subjektivní. Divadlo méně vychovává a více baví.

Divadlo na Zábradlí
Ivan Vyskočil a Václav Havel
Motomorfóza
Ukázka inspirována trošičku Ovidiem obdobím antiky. Inspirováno dost volně.

Vznikají divadla malý forem. Tato divadla provádí různé formy divadla. Kombinují text, tanec, anekdoty) Vycházely z tradice D34
Sedm malý forem SEMAFOR
Divadlo malých forem, kdy vystupují Suchý a Šlitr.
Pramínek vlasů
Populární skladba je o obyčejných věcech, které potkávají každého. Typická všední písnička
Tulipán
Protiválečná píseň
Klementajn
O dívce Klementajn. O lásce dělají si legraci

Hrátky s čertem

Nejúspěšnější poválečná původní divadelní česká hra. Hlavní postavou je Martin. Na čáry nevěří. Nakonec zvítězí. Je statečný a porazí čerty a všechny.
Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert
Komedie. Hra pro celou rodinu. Smyslem je, pobavit a zaujmout lidi. Pohádkové motivy. Jeden čert se polidští a druhý se s nepořízenou vrací zpět do pekla.

České divadlo po II. sv. válce

Snaží se navázat na předešlé tradice dvou avantgardních divadel. D34 a Osvobozené divadlo. Ze začátku velký úspěch s reprízami her ovšem nakonec Voskovec v roce 1948 emigroval zpět do USA, ale Werich zůstal a uplatňuje se ve filmu a píše moderní pohádky (Tři veteráni). D34 stejný osud, jako Osvobozené divadlo. Nedokázal se přizpůsobit. Pokusil se navázat, ale úspěch jen ze začátku. Mimo toho se hraje i klasika (Jirásek, Tyl a ruští autoři). Jediný, komu se podařilo prorazit byl Jan Drda (Hrátky s čertem a Dalskabáty hříšná ves). velmi úspěšný.

Fyzikové

Hlavní postavou je muž, který sestrojí strašnou zbraň. Uvědomí si, co stvořil a ví, že pokud dá nějaké velmoci, tak toho okamžitě zneužije a zničí tu ostatní a tak se dostal do velkých těžkostí. Přijde však na to jak se z toho dostat, a tak ze sebe udělá blázna, na což mu dvě největší velmoci neskočí a do blázince za ním posílají dva své špičkové agenty. Ty mají za úkol to z něho dostat. Jenže oba nakonec přijdou, že jsou ve stejné těžké situaci, jako on a v blázinci zůstávají s ním. Ukázka toho, že lidé mohou své vynálezy zneužít k ničení!
Arthur Miller
Nejvýznamnější americký dramatik 20. st. Psal prózu i divadelní hry
Smrt obchodního cestujícího
Otec je tu hlavní postavou a celá jeho rodina. Je už starší a snaží se uživit svojí rodinu, ale když on potřebuje pomoci rodina se kromě jeho manželky k němu otočí zády. Hlavně jeho synové, kteří si zvykli žít v přepychu a nejsou schopni se sami živit. Otec však se snaží dál dělat vše pro rodinu. Kritizuje vysokou životní úroveň

Samuel Beckett

Představitel absurdního dramatu
Čekání na Godota
Dva lidé na někoho čekají a čekají na pana Godota. Ale ten nejde a tak tu sedí a baví se mezi sebou. Čekají a on pořád nejde. Odejdou a druhý den přijdou zase a čekají dál. A to se opakuje ještě dvakrát a on pořád nejde. Autor tady ukazuje, že lidé pořád na něco čekají a čekají marně a ono to nepřichází a nejde. Pan Godot je fiktivní osoba, která ani přijít nemůže, ale oni na ni pořád čekají.

Divadlo jiného typu více dějové
Fridrich Düreeunnatt
Švýcarský dramatik a prozaik (psal německy)
V divadelních hrách píše o největších problémech dnešního světa
Návštěva staré dámy
Do jedné malé švýcarské vesničky se vrací po letech stará dáma, která si myslí, že za peníze si může koupit spravedlnost. A nakonec uspěje a povede se jít to!

Divadlo v II. polovině 20. století

Světové drama II. poloviny 20. století.
Jsou ovlivněni válkou. Problémy v mezilidských vztazích. Ukazují konflikty doby. Rodinné problémy. Sílí pocit odcizení.
Absurdní drama
Lidé mluví, aniž by se vnímali, vůbec se navzájem neposlouchají. Dialogy, ve kterých se lidé nejsou schopni domluvit. Černé komedie. Jsou většinou satirické komedie, hořké, končí tragicky.
Eugene Ionesco
Klasikem absurdního dramatu
Plešatá zpěvačka
Dva lidé se tu o něčem baví a ani jeden nevnímá toho druhého. Baví se o ničem a každý říká, co chce. Nedává to vůbec smysl. Je to popletené, zmatené a je to jako z blázince. Autor se snaží nastínit určitou atmosféru a dobu ve které žije. Že ta doba je nesmyslná.

D34

Další avantgardní divadlo. (pak D35, D36, D37). Autorské divadlo. Emil František Burian. Jednoznačně jako autor. Všeuměl = komponista, zpěvák, režisér, herec. Psal si divadelní hry
Nejslavnější jsou adaptace literárních děl.
(Manon Lesko, Krysař)
Syntetické divadlo. Spojuje všechno, co se dá dělat v divadle. Někdy i promítal.
Má panna je v Panama sama písnička
II. pol. 30. let. Umělečtější, méně politicky angažované divadlo. Jeho divadlo mělo dlouhé trvání. Sentimentalistické. Zůstal v ČSL, přežil koncentrační tábor. Po návratu stejný osud jako Voskovec a Werich.

Záleží na nás

Jednoznačná agitace. Panikář snaží se mu domluvit. Nebát se a jít do toho! Bránit svou pravdu a za pravdu se prát. Povzbuzují lid. Divadlo v roce 1938 zavřené.

Všichni tři čelní představitelé emigrovali. Ježek umírá v USA. Vysílaly do Evropy. Za poslech těchto stanic se šlo hned do koncentračního tábora. Vrátili se a pokusili se navázat. Ze začátku nesmírně úspěšní. Jenom reprizovali hry ze 30. let. Už není kontakt s publikem. Rozešli se jako autorská dvojice. Werich zůstal Voskovec emigroval. Nepsali nové hry. Werich pronikl do filmu (Sůl nad zlato, Císařův pekař, Pekařův císař) Pohádky psal moderní (Tři veteráni).

Závěr činnosti OD

Těžká Barbora (divadelní hra)

Super dělo (přezdívka). Odráží houstnoucí atmosféru před II. sv. válkou. Výrazně politicky angažovaná. Na ČSL poměry té doby u nás. Sílí obavy z války a z Němců. Podobenství z bible.

David a Goliáš píseň

ČSL David a Německo Goliáš. Podobenství z bible. Příběh Davida a Goliáše.

Pěst na oko

Divadelní hra, která vyjadřovala nálady v roce 1938.

Na počátku 30. let změna tvorby, pod tlakem politických událostí. Politicky angažované divadlo.

César divadelní hra

Výsměch a ostrá kritika diktátorům. Vybírají si látku z antického Říma, ale ostře kritizují současné diktátory. (Hittler, Musoliny) Kritika totalitního státu a censura. Tématy je něco jiného. Touha po svobodě.

Evropa volá

Slovní kritika, politická satira, kritika celosvětové situace evropských poměrů.

Slaměný klobouk. 1934

divadelní hra. Další typická hra inspirovaná politickou událostí. Vtipné dialogy.

Kam asi svět míří

Svět míří do války, ke svému konci. Určité prvky současnosti, kritika současných poměrů.

Divadelní hra Rub a líc

Písnička o Španělsku ukazují určitou tendenci. Přibývají narážky na politickou situaci v roce 1937 se tu válčilo. R. A Dvorský významný český zpěvák ten to nazpíval. Pořád chtěli diváka bavit, chtěli aby si divák odpočinul

Jiří Voskovec a Jan Werich V + W

Doprovázel je hudbu také Jaroslav Ježek. Byli autoři textů, písniček. Popularita byla obrovská, využili celou řadu vynikajících her. Obrovská popularita, hráli divadlo, gramofonové desky, filmy.

Výběr z jejich divadelních her

Vest Pocket Revue

Studentské představení, mělo velké množství repríz. Hráli si se slovy. Lidem se to nesmírně líbilo. Další hry vznikají. Chtěli hlavně bavit diváka. Strefovali se do lidských vlastností, vysmívají se jim, satira.

Golem divadelní hra

Nejúspěšnější divadelní hra v Osvobozeném divadel. Inspirovaná pověstí. Velmi volně pracované téma pověsti.

Typický humor Osvobozeného divadla. Trochu inteligentní. Dělají se ze všeho legraci.

České divadlo po I. pol. 20. st.

Tradiční divadlo v I pol. 20. st.

Národní divadlo (1883), Stavovské divadlo, Psala se daleko více dramata (Maryša) Třetí scéna divadlo na Královských Vinohradech. Nejslavnějším divadelním hercem začátku 20. století byl Eduard Vojan. Meziváleční herci často vystupovali ve filmu. (Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, Oldřich Nový). 20.léta němého filmu od 30. let film zvukových.

Co se hrálo

Antická dramata, renesance, osvícenství) Uvádějí se světoví dramatici. Např. Shakespeare, Bratři Mrštíkové, Alojs Jirásek, Fráňa Šrámek, Karel Čapek, Vítězslav Nezval.

Rozvijí se Kabaret

Lidová zábava (zpěv, tanec). Kabaret Červená sedma.

Avangardní divadla

Moderní, nové netradiční. Zdrojem pro divadla, je lidová zábava, kabarety, cirkus, filmové grotesky

Osvobozené divadlo

Vzniká v polovině 20. let z dadaismu i s poetismem. Snažili se bavit a divákovi se přiblížili. Improvizace je v těchto divadlech.