Prozatímní národní divadlo v Brně se od otevření roku 1884 potýkalo s řadou problémů. Brno bylo prakticky ovládané Němci a tak české divadlo mohlo počítat jen s podporou nižších vrstev a nemnohé české buržoazie. Jan Pištěk však dokázal divadlu vybudovat silnou pozici, ačkoliv se jeho repertoár nijak výrazně neodlišoval. Z inscenovaných děl proslulo toto divadlo zejména pro díla ruských autorů (Gogol, Alexandrov, Potěchin, A. I. Palmov, I. Špažinský, Ostrovský, Čechov). Ruský realizmus tak trvale ovlivnil brněnské divadelnictví. Za takzvané Švandovské éry zde bylo zinscenována řada her, která pro své realisticko-naturalistickou kritiku sociálních a politických poměrů byla pořádně horkým bramborem. Byla zde uvedena řada Ibsenových her, ale publikum je přijalo se značnými rozpaky. Na této scéně se tak mohly střetávat jak kusy pražských dramatiků se zahraničními autory či klasiky, ale měly zde příležitost i hry od neznámých autorů, či díla příliš ožehavá.
V Plzni mělo české divadelnictví dlouhou tradici, ale ocitlo se v hluboké krizi. Vedení divadla bylo neustále předáváno, ale stále se nenašla osobnost, která by pozici divadla dokázala zpevnit (Jan Pištěk, Vendelín Budil, Pavel Švanda ml. František Trnka). Ve snaze zaujmout publikum Plzeňské divadlo degradovalo na povrchní, efektivní show (Pulda - Strašidlo z plzeňské vodárny - 1901).