hraní

Co se divadelních výstupů samotných týče je zde podáván důraz na komplexní hraní herců, nestačí jen dramaticky odříkávat svůj text, ale je nutno hrát všemi prostředky, důraz na mimiku a pohyb. Je zde také snaha poskytnout co nejdokonalejší iluzi skutečnosti a tak se ke slovu dostávají první důmyslné zařízení, pomáhající navodit atmosféru bouře, úsvitu, noci..... Důraz je také kladen na hudební složku a zpěvy, zpravidla vycházející z lidového folklóru zobrazovaných oblastí.
Kromě tvrdosti vesnického života, se autoři snaží zachytit i krutý osud dělníků. Například F.A. Šubert se v Dramatu čtyř chudých stěn (1893-zakázáno cenzurou) vrací k romantickému typu lidového vůdce hornické vzpoury. Tyto díla se však nemohla rovnat s touže problematikou zpracovanou zahraničními autory (Hauptman, Gorkij).
V dalším období se pozornost zaměřila na život velkého města a rozporuplný svět inteligence a drobné buržoazie. F. A. Šubert ve hře Praktikus (1988), Karel Pipich v dramatu Slavoman (1890), Josef Štolba v naturalistickém dramatu Peníze (1895), Ladislav Stroupežnický ve hře Na valdštejnské šachtě (1892), F. X. Svoboda v Útoku zisku (1893) či Jaroslav Hilbert ve Vině (1896).