V další

své tragédii líčí Sofokles osudy Oidipovy dcery, Antigony. Ta přes zákaz svého strýce Kreonta pohřbí mrtvolu svého bratra Polyneika, který zahynul v boji o thébský trůn. Kreon dává Antigonu zazdít do královské hrobky. Když ho věštec před tímto činem varuje, Kreon odvolává svůj příkaz. Je však už pozdě - Antigonu naleznou oběšenou.
Postavě Elektry, Orestoeovy sestry, která vystupuje už v Aischylově hřě, věnuje samostatnou tragédii. Elektra tu pomáhá svému bratrovi při mstě vrahům jejich otce.
Euripides líčí ve svých dílech osudy ženských hrdinek. Do svých her ale zahrnuje i postavy z prostého lidu, například otroky. Složité problémy svých hrdinů často řeší zásahem bohů v závěru děje (deux ex machina).

V další

své tragédii líčí Sofokles osudy Oidipovy dcery, Antigony. Ta přes zákaz svého strýce Kreonta pohřbí mrtvolu svého bratra Polyneika, který zahynul v boji o thébský trůn. Kreon dává Antigonu zazdít do královské hrobky. Když ho věštec před tímto činem varuje, Kreon odvolává svůj příkaz. Je však už pozdě - Antigonu naleznou oběšenou.
Postavě Elektry, Orestoeovy sestry, která vystupuje už v Aischylově hřě, věnuje samostatnou tragédii. Elektra tu pomáhá svému bratrovi při mstě vrahům jejich otce.

Sofokles

se ve svých tragédiích zaměřuje na královské rody ve Thébách a Tróji. Jeho nejslavnějším dílem je Král Oidipus. Oidipovi, synovi thébského krále, po narození věštba předpoví, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Odnesou ho proto do hor, ale je zachráněn pastýřem. Když dospěje a dozví se věštbu, prchá od svých domnělých rodičů. Cestou ale opravdu nechtěně zabije svého pravého otce. Pak dorazí do Théb, osvobodí je od zlé sfingy, a za odměnu si vezme královnu, svou matku, za ženu. Jakmile však zjistí pravdu, v zoufalosti se oslepí. Ústředním motivem zde je opět nezvratnost osudu a marná snaha vzdorovat rozhodnutí bohů.

Obecně

uznávanější a váženější byly tragédie a jejich autoři. Jedním z prv¬ních byl Aischylos. Ve svých hrách zavádí druhého herce, z jeho 90 her se dochovala jediná trilogie - Oresteia. Ta se skládá z tragédií Spoutaný Prométh¬eus, Peršané a Orestes. V poslední z nich Aischylos zpracovává téma krevní msty. Agamemnóna, Oresteův královský otec, zavraždí jeho nevěrná manželka společně se svým milencem. Orestes se po letech vrací a pomstí svého otce, zabije matku i jejího nápadníka. Přestože lid s jeho činem souhlasí, Orestes odchází s výčitkami svědomí do vyhnanství.

Vznik divadla ve starověku :

• Attické období
V Attickém období dochází především k rozvoji řeckého dramatu. To vzniká z recitace oslavných básní na slavnostech boha Dionýsa. Původně vystupuje jen jeden herec, který je doplňován sborem, postupně přibývají další postavy.
Jako scéna sloužily kruhové kamenné stavby pod širým nebem s výbornou akustikou, amfiteátry. Do jednoho z nich, Dionýsova divadla v Athénách, se vešlo 17 000 diváků. Pravidlem pro tvorbu divadelních her se stává jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje.

PŘELOM 19. A 20. STOLETÍ

FRÁŇA ŠRÁMEK (1877 - 1952)
Zcela jiný směr mají dramata Fráni Šrámka, která můžeme zařadit spíše do impresionismu. Ve hře Léto oslavuje mladou lásku jako protiklad strojeným měšťáckým mravům. Konflikt mládí a stáří se objevuje i v jeho poválečných dílech (Měsíc nad řekou).
VIKTOR DYK (1877 - 1931)
Dramata Viktora Dyka mají rysy romantismu a symbolismu, stejně jako ve svých prozaických a básnických dílech zde řeší konflikt snu a skutečnosti. Děj Revoluční trilogie se odehrává za Velké francouzské revoluce, Cervantesův námět zpracovává ve hře Zmoudření Dona Quijota, kde bere hrdinovo závěrečné prohlédnutí za ztrátu smyslu života.


Sonet - neboli znělka se skládá se ze 14 veršů rozdělených do dvou strof po 4 verších,
a dalších dvou po 3 verších. Neměnná je i myšlenková stavba. První strofa (teze)
je popírána druhou (antitezí), a dvě poslední strofy jsou jejich shrnutím (syntezí).
- používá Petrarca a Shakespeare, u nás Sova a Hrubín
Klasické drama - vychází s antických pravidel
- jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje
Komedie - řecky kómódiá - zpěv veselého průvodu (pův. oslavy boha Dionýsa)
- popisuje život ze směšnější stránky, komiky dosahuje slovními obraty, zápletkou i
situacemi (situační komedie)
- od dob Euripida ustálené jevištní typy
Tragédie - řecky tragóidiá - zpěv kozlů
- drama s vážným obsahem, hrdina se dostává do konfliktu se silami silnějšími než on -
společenskými zákony, osudem nebo vlastním nitrem. Obvykle v tomto zápase prohrává.

ALOIS

(1861 - 1925) A VILÉM (1863 - 1912) MRŠTÍKOVÉ
Společným realistickým dílem bratří Mrštíků je vesnická tragédie Maryša. Ta se podle vůle otce vzdá milého Francka, a ožení se s ovdovělým mlynářem Vávrou. Maryša se ale osudu nepodrobí, a když se Francek vrátí z vojny, nenáviděného manžela otráví. Pak je svým činem zděšena a dovolává se slitování. Základní konflikt hry je dán majetkovými a sociálními poměry na vesnici, a silou předsudků, které nedovolují vzepřít se rodičovské vůli.
ALOIS JIRÁSEK (1851- 1930)
Slavný historický prozaik Alois Jirásek přispěl do dramatické tvorby tohoto období svou Husitskou trilogií - Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč, která je známá spíše z pozdějšího filmového zpracování.
V dalších hrách Otec a Vojnarka se inspiruje reálnými venkovskými náměty. Ve známé Lucerně je ještě doplňuje pohádkovými postavami a vztahy mezi pány a poddanými.

GABRIELA PREISOVÁ (1862 - 1946)

Další realistickou autorkou byla Gabriela Preisová. Děj svých realistických her umisťuje do Slovácka, kde po část života žila, a zpracovává v nich na svou dobu kontroverzní témata. Příběh venkovské švadleny Gazdina roba, která odchází od muže za milencem, ale končí sebevraždou, vyvolal při uvedení značný rozruch. Drama Její pastorkyňa vypráví životní tragédii svobodné matky Jenůfy, které "pomůže" mlynářka Kostelnička tím, že její novorozené dítě utopí. Její zločin však nezůstane dlouho utajen.

LADISLAV STROUPEŽNICKÝ (1850 - 1892)

Úspěšným dramaturgem Národního divadla byl v Šubrtově éře Ladislav Stroupežnický. Jeho první významnější hry jsou realistické historické příběhy Zvíkovský rarášek a Paní Mincmistrová, popisující záletnické spády Mikuláše Dačického z Heslova.
Další hrou, realistickou veselohrou ze života jihočeské vesnice Naši Furianti, si získal už trvalý úspěch. Zápletka je dána sporem o místo obecního ponocného. Přesto, že je jen jediný vhodný kandidát, volba se stále pod vlivem zákulisních intrik odkládá. Malichernou zápletku autor rozvíjí v charakteristiku venkovského života a české národní povahy.
Ze selského prostředí vychází i komedie Vojtěch Žák, výtečník a tragédie Na Valdštejnské šachtě, která líčí osud profesora Stefanidese, který chce otevřením dolů zajistit strádajícím horalům obživu. Zpronevěří však přitom peníze, je uvězněn a nakonec zešílí.

GENERACE NÁRODNÍHO DIVADLA - DIVADELNÍ REALISMUS

Další vývoj českého dramatu je spjat s Národním divadlem, reprezentativní českou scénou. Po jeho definitivním otevření koncem roku 1883 dochází k rozvoji původních českých her.
FRANTIŠEK ADOLF ŠUBRT (1849 - 1915)
Ty tvoří sám jeho první ředitel, František Adolf Šubrt. Ve svých hrách psaných pro ND zpracovává sociální tematiku. V Janu Výravovi oslavuje selský odboj, v aktuálně zaměřeném Dramatu čtyř chudých stěn zase potlačenou stávku západočeských havířů.

LUMÍROVCI

Oproti tomu Jaroslav Vrchlický byl jako dramatik úspěšnější. Platí to hlavně o jeho veselohrách, z nichž se dosud hraje Noc na Karlštejně. Zápletka této hry je daná zákazem pobytu žen na hradě Karla IV. a jeho pochopitelným nedodržováním. Králova žárlivá manželka totiž jeho zákaz poruší. Jeho historické tragédie čerpají z našich dějin - Drahomíra, Bratři a Knížata tvoří trilogii. Další trilogii Hippodamie věnoval antickému námětu. Skládá se z částí Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie. Zdeněk Fibich ji svou scénickou hudbou upravil na melodram.
Ve stejné době jako Vrchlický se i Julius Zeyer pouští do dramatické tvorby. Také jeho díla vycházejí z českého dávnověku. Příkladem je Libušin hněv nebo Neklan. Větší ohlas vzbudila jeho romantická scénická pohádka Radúz a Mahulena. Je situována do bájné slovenské krajiny a doprovázená hudbou Josefa Suka.

MÁJOVCI

Z autorů podepsaných pod almanachem Máj se dramatickou tvorbou zabýval Vítězslav Hálek, Jan Neruda a Karel Sabina, který se v této oblasti proslavil svými librety psanými pro Bedřicha Smetanu Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách. Obě díla byla uvedena na scéně Prozatímního divadla, které mělo v té době velký význam pro českou dramatickou literaturu.
Hálkova dramata jsou převážně historická. Napsal šest veršovaných tragédií z našich i světových dějin. Patří mezi ně Král Vukašín, Záviš z Falkenštejna a Král Rudolf, který neprošel tehdejší cenzurou.
Neruda oproti tomu psal především situační komedie podle francouzského vzoru. Jeho díla Ženich z hladu, Prodaná láska či pokus o tragédii Francesco di Rimini, inspirovanou Dantovým Peklem, však nevzbudila velký ohlas.

JOSEF KAJETÁN TYL (1808 - 1856)

Klicperovým žákem jako student i jako dramatik byl Josef Kajetán Tyl. Studoval tedy také v Hradci a v Praze. Hrou z prostředí ševcovské cechovní slavnosti, Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, chtěl získat i měšťany a řemeslníky pro obrozenecké hnutí. Památnou je zejména tím, že v ní poprvé zazněla píseň Františka Škroupa Kde domov můj, která znárodněla a stala se naší hymnou. Mezi jeho sociální hry patří Paličova dcera, vyprávějící příběh Rozárky, jejíž otec je odsouzen za žhářství, jehož se dopustil ze zoufalství a msty. Rozárka, která se pak stará o své osiřelé sourozence, se nakonec dočká odměny od bohaté tety.
Vrcholem Tylovy tvorby jsou jeho pohádkové hry ("báchorky"), především Strakonický dudák, příběh jihočeského dudáka Švandy, který podlehne vyprávění o bohaté cizině a vydá se do světa vydělat "tisíce" českou muzikou. Tam ale propadne kouzlu slávy a nebýt Dorotky, jeho milé a Rosavy, polednice a jeho matky, která však ztělesňuje českou přírodu, byl by na svou vlast ani nevzpomněl. I přes svůj pohádkový námět je Tylova hra stále aktuální a uváděná na současných scénách.
Pohádkový námět, který se navíc prolíná s revolučními idejemi roku 1848, se objevuje také v další báchorce o svéhlavé mlynářce Tvrdohlavá žena.
Revoluční rok 1848 Tyla inspiroval k vytvoření historických her Kutnohorští havíři, Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova a Bitva u Sudoměře. Jejich hlavním smyslem ale není zachytit pravdivě minulost, spíše se snaží vyjádřit aktuální myšlenky, současné požadavky a cíle, bojuje tímto způsobem za národní demokratická práva.

1. POLOVINA 19. STOLETÍ

Ve dvacátých letech působí ve Stavovském divadle Jan Nepomuk Štěpánek. Pod jeho vedením se hrají hlavně rytířské a strašidelné příběhy, vesměs přeložené z němčiny. Jeho dobu překonala veselohra Čech a Němec, kde se kromě jazykové komiky vyskytuje myšlenka tolerance mezi národy.
Dalším a dodnes hraným obrozeneckým dramatikem je Václav Kliment Klicpera (1792-1859), rodák z Chlumce nad Cidlinou. Byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové a posléze ředitelem pražského akademického gymnázia. Na obou místech rád hrával divadlo se studenty a ochotníky.

POČÁTKY OBROZENÍ, DIVADLO BOUDA

První čistě českou scénou se stalo Vlastenecké divadlo, známé spíše jako Bouda. Sídlilo v dřevěné budově na Václavském náměstí. Kolem Václava Tháma (1765-1816 ?) se zde shromáždilo několik autorů, kteří psali historické hry z českých dějin, dále oblíbené frašky a rytířské hry. Hojně překládali z němčiny i ze světových klasiků (Shakespeare). Sám Václav Thám byl tvůrcem vlasteneckých dramat zobrazujících události raných českých dějin. Oblíbena lidovým obecenstvem byla hra o Břetislavovi a Jitce, nebo Vlasta a Šárka, pojednávající o dívčí válce. K Thámovým spolupracovníkům patřil Prokop Šedivý, autor pražských FRAŠEK MASNÉ KRÁMY A PRAŽŠTÍ SLÁDCI.

OBROZENECKÉ DIVADLO

České divadlo za obrození se obtížně prosazovalo vedle divadla německého a italské opery. Obrozenci se mu však soustavně věnovali pro jeho bezprostřední vliv na diváka. V pražském divadle V Kotcích uvedli první českou hru roku 1771. Byl to překlad německé Krügerovy jednoaktové veselohry Kníže Honzik. Později se hrálo česky v Nosticově (Stavovském) divadle, za vydatné podpory císaře Josefa II..

RENESANCE

V renesanci se kromě upravených překladů antických dramat uplatňují díla čerpající z bible (Mikuláš Vrána Litomyšlský), ale také hry světské, ovšem s morálním ponaučením (Tobiáš Mouřenín z Litomyšle). Tato dramata jsou jednak určena školskému divadlu, jednak měšťanské společnosti.
BAROKO
I v českém baroku je dramatická tvorba využívána k výchově a výuce, zejména jezuité dávali svým žákům možnost uplatnit se v inscenování divadelních představení. Tyto latinsky psané hry Karla Kolčavy a Bohuslava Balbína, byly stále založeny na bibli a životech světců, případně oslavách Vánoc či Velikonoc. Vedle latinské tvorby existovala i česká, prostší, ale zato přístupná lidovému publiku. Autoři her, jako je Hra o svaté Dorotě nebo Kratochvilná komedie, jsou většinou anonymní. Oblíbená jsou zejména interludia, mezihry vkládané původně do vážných her, postupně se však osamostatňující. Hráli je obvykle venkovští učitelé a jejich žáci, nejčastěji o masopustu. Nepříliš složitý děj, spíše jednotlivé výstupy, zachycuje bídné postavení selského lidu. Na venkově jsou rovněž oblíbené potulné loutkářské společnosti, za národního obrození proslavené Matějem Kopeckým.

STŘEDOVĚKÉ DIVADLO

Staročeské divadlo vzniklo koncem 12. století z náboženských her, hraných v klášteřích, zejména u sv. Jiří na Pražském Hradě. Tyto dramatizace evangelií byly určené prostému lidu k lepšímu pochopení jejich smyslu. Vyprávějí nejčastěji o událostech spojených s Kristovou smrtí a vzkříšením, tzv. Svatojiřské officium. Postupně byly do těchto her přidávány zábavné motivy z frašek, až v nich komediální žánr převážil.
Nejznámější hrou je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Tři Marie - Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara, hledají Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Předtím se zastavují u prodavače mastí. Způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu. Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo. Proto se zde objevují jak groteskní situace, tak jazyková komika.
Ještě více se od původního námětu vzdálila Hra veselé Magdalény, která světici zobrazuje jako lehkou ženu.

Jaroslav Vrchlický

(Noc na Karlštejně, Hippodamie)

Alois Jirásek
- napsal 12 her, které téměř všechny byly uváděny v ND a vystupoval v nich významný český herec Eduard Bojan
- dodnes se uvádějí hry Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, pohádková hra Lucerna a hry ze současnosti Vojnarka a Otec - zabývají se tíživou sociální problematikou konce 19.stol.

Alois a Vilém Mrštíkové

DÍLO: Maryša (realistická tragédie o 5ti jednáních ze slovácké vesnice; o tragických následcích vynuceného manželství. Vesnická dívka je donucená se vzdát milého a provdat se za bohatého vdovce. Fracek je ten mladík, kterého Maryša milovala a Vávra je bohatý vdovec, za kterého byla donucena se provdat. Ona chtěla Francka, ale musela poslouchat své rodiče. Nakonec si ji vzal jako služebnou. Byla dobře morálně vychovaná, ale nakonec od něj odešla k Franckovi. Maryša dala Vávrovi do kafe jed, aby zachránila Francka)
Próza bratří Mrštíků
Rok na vsi (románový cyklus)
Próza Viléma Mrštíka
Pohádka máje (román; oslava přírody a lásky)
Santa Lucia (román)

roku 1929 bylo divadlo zestátněno

První realistické drama na scéně ND
Komedie Naši furianti (Ladislav Stroupežnický)
Realističtí dramatici
Ladislav Stroupežnický (1850-1892)
-dramaturg ND
DÍLO:Zvíkovský rarášek (historická hra)
Paní mincmistrová (historická hra)
Naši furianti (komedie; z jihočeské vesnice – spor o to, kdo se má stát ponocným; autorův ironický a kritický postoj ke vztahům mezi lidmi na vesnici)
Gabriela Preissová (1862-1946)
-píše nářečím
-některá její díla byla zhudebněna Janáčkem, který propagoval lidovost
-sychologická kresba postav
DÍLO:Gazdina roba
Její pastorkyňa (L.Janáček zhudebnil)

10.7.1850

- byla podána žádost o povolení Sboru pro sbírky dobrovolných příspěvků k zřízení českého národního divadla
- stavba Národního divadla byla dokončena roku 1881
- činnost zahájena Smetanovou Libuší

- na výzdobě se podíleli: malíři Aleš (cyklus Má vlast), Brožík, Ženíšek, Mařák, Hynais (opona)
sochaři Myslbek, Wagner, Schnirch (koňské dvojspřeží na střeše)
hudební skladatelé Smetana, Dvořák, Fibich