Jiří Mikulec

Arcibratrstva zase někdy započítávala do celkového počtu svých členů i příslušníky
jednotlivých filiálních konfraternit. Kam až potom takové počty vedly, ukazují tištěné výkazy členů již
několikrát zmíněného arcibratrstva Ježíš, Marie, Josef u pražské Lorety. V roce 1767 napočítalo přes 2 milióny
členů (přesně
2 033 444), kteří do něj vstoupili po celé Evropě od jeho vzniku v roce 1694.46) To je ovšem spíš rarita, ve
skutečnosti se počet opravdových aktivních členů u velkých bratrstev měřil řádově v tisících.47)
V souvislosti se členy barokních bratrstev je třeba zastavit se alespoň krátce i u národnostní, respektive
jazykové otázky. Rukopisné dokumenty konfraternit (pamětnice, knihy účtů, členské matriky apod.) bývají
vedeny buď latinsky nebo v národních jazycích. Latina převládala u bratrstev při klášterech, neboť v řádovém
prostředí to byla obvyklá řeč pro vedení všech úředních písem ností, navíc sekretářem takovéhoto bratrstva často
býval i některý z řeholníků. Národní jazyky v těchto textech jsou o něco častější u farních bratrstev, což plynulo
z potřeby více zpřístupnit uvedené písemnosti laickému představenstvu, ostatně zde byla sekretářem pravidelně
osoba stojící mimo církev. Písemnosti, které byly přímo určeny členům, tedy především různé tisky, se vydávaly
takřka výhradně v češtině nebo němčině. Na základě dochovaných pramenů psaných v národních jazycích lze
soudit, že jazyková situace v každé konfraternitě v zásadě odrážela poměry lokality, kde toto bratrstvo působilo.
Konfraternity tak přirozeně vycházely vstříc svým členům. V místech s jazykově smíšeným obyvatelstvem se
užívaly obě řeči a není výjimkou, že jeden dokument (kupříkladu knížka regulí a modliteb, členský lístek nebo
"umrlčí cedulka") pak byl vytištěn přímo ve dvou verzích. Dvojjazyčnost se v bratrstvech v takovýchto
lokalitách udržovala i při kázání, v průběhu bratrských slavností a pobožností se střídavě kázalo v obou
zemských jazycích.