XXIV.

Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky,
dík za jeden ze všech darů,
že umím lidmi zatočit
vesele do rozmaru!

Že dovedu někdy alespoň
mžik mladistvé ranní záře
a živý poblesk radosti
do české vkouzlit tváře.

Což -, což je ta mysl národa
tak ztýrána, potrápena,
bojácná jako děťátko,
tichounká jako pěna!

Což -, což je ta lidu mého líc
tak zsinale, mrtvě bledá,

kdo jednou na ni pohlédnul,
více mu spáti nedá!

Ach když po té tváři dojemné
jen okamžik úsměv skáče -,
co na tom, že pak humorist
do koutku jde a pláče!

XXV.

"Vlast svou máš nade vše milovat!"
to ve hvězdách zlatě psáno
a krasšího hvězdám nad zákon ten
zákona není dáno.

Proto má planeta slunce své,
jež k druhům ji měkce pojí,
a každý má hvězdnatý -, nárudek
odvěkou oblast svojí.

Proto i kometa jiskrná
tak dlouze své tělo plouží,
že do světa zahnané atómy
po vlasti nazpět touží.

Vezmem-,li pak pod spektroskop
papršlek jejich světla,
že v něm naleznem kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráčí.

"Jen bychom rády věděly,"
vrch hlavy poulí zraky,
"jsou-,li tam tvoři jako my,
jsou-,li tam žáby taky!"

XIII.

Že skály již Země plameny
v nezdolná pouta kují?
Vždyť já je zřím, ty plameny
vrch Země poskakují!

Vidím je svítit po keřích
ve vonných růží tvaru,
slyším je v ptačích hrdélcích
klokotat v plném varu.

Děvčátko když si mlaďounké
ku prsoum mocně vinu,
cítím, že vinu ohně sloup
žhavý, až žárem hynu.

A když si lidstvu nahlédnu
do zníceného oka,
do oka, jež jak hvězdná tůň
bájně jde do hluboka;

do oka, ježto v mžiknutí
rekovným ohněm zjásá,
volá-,li voj svůj do boje
svoboda, pravda, krása ;

v něž při slově lidsky šlechetném
vpryskne hned slzná něha :
cítím, jak vlastní plamen můj
v zhůru až k nebi šlehá.

XII.

Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený -,
odvíral tvrdé lebi.

Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je "Světa krtky."

Pravil, že jejich hvězdný skum,
zvláštní je mírou veden,
dvacet že millionů mil
teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněm pro příklad,
-, věříme-,li v ty krtky -,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci
-, žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.

O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.

Nejsou však všecky nešťastny,
nejsou snad zhoubny všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:

sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.

O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.

(Mluvíval člověk:)

Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
mně skromnost má jazyk víže -,
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.
"Já Slunci a Siriu říkám "Ty,
a ony! -, vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.

XXI.

(A mluví člověk:)

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde zemí spjatí.

Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže.
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohi víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my bLesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

Měsíc mrtev. Siná jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.
Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
světla slavně kolem něho víří -,
Měsíčku, by bylo libného Ti zoru,
dnem i nocí zřel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.

XIX.

Oblaky Země jsou synové tkliví,
matičku Zemi si krví svou živí,
slzami smývají starobné vrásky,

mladí jí líce a svěží jí vlásky,
ve světův závratně vířivém honu
od věků přes věky do časův skonu
nesou si matku jak v bavlnce měkce.

Oblaky, oblaky, labutí křídla,
šedivé hádanky, mlhová vřídla,
jiter a večerů zlacené znaky,
růžové kolébky, rakevní mraky,
nesete praotců poslední vzdechy,
nesete potomkům první jich dechy -,
zdravím Vás, zašlosti, přišlosti lidská!

Kdyby bylo oko tam živoucí,

jediné je zžehne slunce políbení,
ale není tam to oko -, není!
A ta noc -, to hrob v svém rozšklebení!
Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila,
beze snů noc, jež by milovníku
milých kouzel srdcem rozesila.
Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše!
ale všechny planou bez rozkoše,
bez hravosti, chvějně bez sladkosti,
svítí jako drobné bílé leby,
jak když z černé země bílé svítí kosti.
Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
jedním dechem plamy v ledy tvrdí -,
zima, zima, mráz až v báj rostoucí -,
by tam bylo srdéčko kés vroucí,
v jednom trhlo by se okamžení,
ale není tam to srdce -, není!

Měsíc mrtev.

Při něm ve prodlení
den se s nocí střídá jak dvé mnichů,
jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,
jen co mrtvých stráže na modlení.

Střídají se v svatém, hlubném tichu,
beze smavých červánkových hříček;
den tam neodvírá růžově svých víček,
náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu,

nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
nekráčí po bouřích, s třesknou hudbou hromů -,
mrtvol nemá dechu ani slechu.
Slunce žhavě v černém visí nebi,
dolů s něho střely ohně srší,
proudy ohně dolů s něho prší,
ohně okeán se dolů lije -,
mrtvá půda příšerně se šklebí,
s žízní děsnou, zimničně horoucí
žhavé proudy ohně lokem pije.

Báječně krásný to předc byl sen.
vše že se Zemi koří,
tisíce světů že kolem ní
se točí a láskou hoří.
Krásný to sen a předc jen sen,
ze světů zbyl nám jeden jen -,
jen Měsíček náš věrný.

Měsíček ze všech sám a sám
okolo nás se točí,
sprovází Zemi životem
a nespouští ji s očí.

Děvčátko, lidské poupátko,
Měsíčku sobě všimni :
snad se Ti tisíc kořit zdá -,
jen jeden je upřímný.

XVII.

Měsíček že je mrtvý muž?
A jeho pilné zaměstnání
při svaté lidstva osvětě?
Pak není širém ve světě
nad takové skonání!

Chtěl bych, až jednou dokonám,
-, odpusťte hvězdné touze -,
jak Měsíc svítit lidstvu dál -,
tak dlouze -, ach tak dlouze!

Po sále hvězdy se chechtají :

"Velký svět není jí ještě znám,
však -, hezounká, milounká panenko
Tys za to známa nám!

Na Tebe my jsme už hledály,
když bylas v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy -, samý sen
a sobě celý svět!"

Měsíček čekal hned u vchodu :
"Panenko, žádám Vás, -, ať tak dím -,
za taneček první a poslední
a za ty mezi tím!"

XV.

Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.

Když ji hled jeho políbí,
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.

Předce se věčně upejpá,
ret její vždy zas chladne,

stoudně si vede v povzdálí
a Měsíc schne a vadne.

Znej Ty panenky jako já,
budeš si vést jináče :
ve dne se každá upejpá -,
a v noci blahem pláče.

Panenka Zem po celou noc
hledí k Tvé sličné tváři -,
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.

Také to Slunce ohnivé
pomalu pousíná,
přijde i jeho hodinka,
zhasne a mrtvě zsiná.

A jen když za čas planeta
na prsa zpět mu skane,
zase pak dávným plamem svým
na chvíli ještě vzplane.

Ach což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš jí na horách,
neuhasíš jí v moři!

Matičce dáš-,li do hrobu
na prsa dítě její,
ještě se vpadlé, ztlelé rty
radostí pozachvějí.

Zem byla dítětem ; myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a k vůli ní SLunce i obloha
a celý širý Svět.

Přišlo jí také už poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes,
a je jí jak panence rozkvětlé,
když vešla v první ples.

A jsou i planety takové,
které už před časy zvadly,
jejichžto trouchnivé mrtvoly
v komety již se rozpadly.

Odlétly, ve hvězdách zmizely,
už se i rozprchlé zdály,
matička na ně jen vzpomíná
v světové myšlének dáli.

Někdy se po nich však roztouží,
náhle je stáhne až k sobě,
ohnivé slzičky žíhají
po nebi v němé té době.

XII.

Všechny ty vířivé planety,
s měsíci přílepky,
vylétly do světa širého
ze Slunce z kolébky.

Všechny ty vířivé planety,
za svoji za dobu
slétnou zas ze světa širého
do Slunce do hrobu.

Jupiter také už zvadlv kmet,
pleť jeho žlutě tak září,
ledové ruce, líný chod,
široké vrásky ve tváři.

Promrzelý je to kolahnát!
ač že vám sotva se plazí;
my když se nejpěkněj točíme,
on nám to, habán ten, kazí.

Mars -, no ten ještě by prošel předc,
jen kdyby nebyl tak rudý -,
to je to : hbitým že pijákem
voják as, po světě všudy.

Země -, ach Země! toť ženuška!
při práci věčně jen hravá,
plna je květů a písniček
mladá jak lípečka zdravá.

Ještě pak, holčička Venuše,
kypící, bující poupě,
a skoro matce až na klíně
Merkur, to nemluvně hloupé.

Je Vám to pečlivá matička,
kol sebe drží nás mladší,
ale i postárlé propouští,
jen až kam zraky jí stačí.

V pusté jsme nebeské končině,
slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!

My když i nožičky vyšvihnem
do šipkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
předce jen trojici roků.

"Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,

matička Slunce se dává ptát,
máte-,li dětičky také.

Nás je Vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má "hvězdáře,"
kteří jí sčítají děti.

Některé z nás, ty už umřely,
některé ještě se rodí,
některým mladicky do skoku,
jiné jak o berlách chodí.

Uran a Neptun -, tak pro příklad -,
dávno jak rampouch jsou tuhy,
vedle nich v posledním tažení,
Saturn i se svými kruhy.

Paprsku s Alkyony mé,
světelný šípe, znáš-,li,
čím si Tvá paní líbezná
luznou svou líci krášlí?

"Ach snad už líc ta povadla,
snad už je po všem vděku,
vždyť já k Vám světla s poselstvím
letím již na šest věků!"

Poslíčku říše Mlékové,
po jakém po zákonu
kupí se světův millión
světelných do záhonů?

"Ach snad už zhasly světy ty,
snad už je po všech veta,
od mého vzletu vrší se
v tisíce věkův leta!" -,
Jako ta lidská myšlénka :
po věcích teprv hřímá,
po věcích lidstvem zachvěje -,
myslitel dávno dřímá.

Poeto Světe! Poetův jsi bohem,
a předc -, jsi poetou jen všech poetů slohem.
A byť Tvůj hy mnus velký jako nebe,
co dáváš v něm? -, vždy jen a jenom sebe!
A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,
my cítíme : poeta cítil více!
Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu -,
a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu?

IX.

Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách,
jak dědeček ve kronice,
vždyť čteme tam samou jen minulost,
co bylo, co není snad více.

Čtem o nesmírnosti prostoru
a mysl nám trne, žasne,
že papršlek světla než sletí k nám,
snad hvězda již zhasla, snad hasne.

Čeho my ještě se dožili!
ba na stará kolena divy :
nám minulé vidět lze přítomně
a mrtvy zřít jakoby živy!

Poeto Světe!

Poeto Světe! co jsi aeón prožil,
než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,
než každé slunce s planet květem různým

jsi v sloku sloučil uměním svým luzným,
než z chaosního myšlének svých víru
jsi slunce k sluncím uveds v zpěvův míru -,
než mladé Zemi řekls : "Oživuj!"
po prvé nechal mladé srdce tlouci,
odevřel oko lidské : "Obdivuj!"
Hymnus Tvůj je věčný!
Tvá každá sloka má svůj život pučný,
a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný
v Tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.
Poeto Světe! Kam se hymnu křídla
přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,
kam, kam se křídla hymnu rozkládají?
Když mořem vanou, moře z dna se bouří,
když zemí vanou, země k nebi kouří,
když nebem vanou, světům dech se tají!

Poeto Světe, co Tvůj hymnus kryje,
co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!
Ba není krásy, by v něm nekvítala,
a není zoře, by v něm nesvítala,
a není jasu, by se jím nešířil,
a není květu, by se v něm nepířil,
ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,
ne dětských smíchů, by v něm nezvonily -,
a není slz, by jím se neronily,
ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,
a není boje, by v něm neburácel,
ne mučedníka, by v něm nekrvácel -,
a není touhy, by jím nevanula,
a není lásky, by v něm neplanula,
a není srdcí se vším citem svojím,
by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím!