Poeto Světe! Poetův jsi bohem,
a předc -, jsi poetou jen všech poetů slohem.
A byť Tvůj hy mnus velký jako nebe,
co dáváš v něm? -, vždy jen a jenom sebe!
A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,
my cítíme : poeta cítil více!
Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu -,
a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu?

IX.

Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách,
jak dědeček ve kronice,
vždyť čteme tam samou jen minulost,
co bylo, co není snad více.

Čtem o nesmírnosti prostoru
a mysl nám trne, žasne,
že papršlek světla než sletí k nám,
snad hvězda již zhasla, snad hasne.

Čeho my ještě se dožili!
ba na stará kolena divy :
nám minulé vidět lze přítomně
a mrtvy zřít jakoby živy!