Věřte, že také hvězdičky,

mnoho, ba mnoho bolí,
každá si s námi naříká
slzavé na oudolí.

Mají svou drsnou lopotu,
točí se, běží, svítí,
stotisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.

Do únavy se lopotí,
trýzní svá zlatá těla,
kosmický prach si stírají
se vznešeného čela.

VII.

Po nebi hvězdic je rozseto,
lesem jak zvonců vřesných,
dech času je němě provádí
v jásavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp -,
zkoumej a čítej sebe líp,
mistře v početním cviku,
nespočteš tanečníků!

Vesele se Zemí Měsíc jde,
Země zas v mocném kruhu
se okolo Slunce otáčí
v zářivém planet pruhu.
A i to velké Slunce zas
kolem většího vede nás -,
a toto slunce jeho
kde ,jde? -, a kolem čeho?

Mysli se nejvýš -, a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců -,
a kdybys byl jako Slunce stár,
nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc -,
vysoko -, převysoko -,
a slza vhrkla v oko.