Znaky řecké tragedie:

- čerpá z mytologie (téma)
- odvážní hrdinové a stateční nebo krutí a samolibí
- konflikt se silnějšími (osud, bohové společenské zákony) končí tragický (hrdina fyzicky podléhá, ale mravně vítězí)
- forma (verše)
- existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění)
- jednota času, děje a místa
- děj se nečlení na dějství
- spojení mluveného slova, zpěvu a tance

Sofokles

– zdokonalil tragédii zavedením 3-ho herce. Náměty ke svým dramatům bral také z okruhu trojských pověstí a thébském královským rodem. Vytváří složitější postavy a ukazuje jediná, který je zničen za to, že přecenil své síly a vzdoroval rozhodnutí bohů. Jeho tragédie: Král Oidipus Antigona – Oidipova dcera.
Euripidés – Byl nejmladším strůjce řeckých dramatiků. Ve svých hrách naznačuje krizi řeckého světového názoru. Zaujímá kritický poměr k mýtům. Byl stoupencem athénské demokracie a proto si všímá jejich nedostatků, své osoby osamostatňuje, do svých her uvádí postavy otroků v jeho hrách již hraje úlohu láska. Povahy svých hrdinů se snažil pobloudit psychologicky, ale někdy nedokázal vyřešit jejich konflikty a proto unikal, že svízelných situací nadpřirozeným zásahem božstva do děje.
Komedie – (rozvíjela se komedie i tragédie) – původně stará řecká komedie neměla děj skládala se z řady výjevu spojených s postavou šprýmaře a děje dostala až později.
Hl. představitel Aristofanés – jeho komedie připomínaly spíše frašky

Tragédie:

Představitel Aischilos, ten zavedl na scénu 2 herce a tím umožnil dialogy. Ve svých hrách řeší lidské otázky mravní povahy, ve své tvorbě čerpal ze starých řeckých mýtů. Chtěl zobrazit především střetnutí nadlidských sil. Podle mýtů určili bohové předem každému člověku jeho osud před nímž není úniku. Odpovědnost za činy předků přechází na další pokolení a vytváří tak Sudbu proti níž je člověk bezmocný.
Za konflikty jeho hrdinů jeho hrdinů – lidí i bohů se schovávají konflikty staré rodové společnosti a nové demokratické společnosti z jeho tvorby se dochovala jen některá dramata např. Peršané, spoutaný Prometheus a nejvýznamnější 3 dílná tragédie z okruhu trojských pověstí Aresteia.

Vývoj divadla od jeho vzniku do konce 19. stol.

Drama:
Starořecké drama má velmi dlouhou historii, původně se vyvinulo z obřadních her zasvěcených bodu Dionýsovi – bůh vína a veselí. Ty se konaly vždy koncem měsíce března. Hry měly ráz masových podívaných a šlo o závody básníků. Při závěrečných obřadech předváděl sbor pěvců oblečených v kozích kůžích, písně doprovázené tancem zvané Dithironky. Z nich se postupem doby vyvinula tragédie. Naproti tomu se z žertovných a satirických písní se vytvořila řecká komedie. Náměty k dramatům byly drány z mytologie, nejprve mělo divadlo funkci náboženskou, až později funkci zábavnou. Hlavní osobou byl původně sbor, pak se těžiště přesunulo na náčelníka sboru. Původně byly 3 dny vyhrazeny pro předvádění tragédií a k ním byl později přidán 4-tý pro komedie. Drama se vyvíjelo ve dvou žánrech: tragédie, komedie.

Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák
- pomocí imaginární postavy parodují různé druhy ideologických předsudků
- autorská dvojice, podíleli se i na řadě filmových scénářů
hry: Akt, Němý Bobeš, Hospoda Na mýtince, Blaník, Záskok, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Dobytí severního pólu, Dlouhý, široký a krátkozraký, Posel z Liptákova, Lijavec, Vražda v salonním coupé, Švestka

Studio Ypsilon – (Liberec) Praha, komediální divadlo, herci Marek Eben, Jiří Lábus, Oldřich
Kaiser, Mirek Kořínek, Mirek Vladyka, Pavel Nový, Jiráň, Šmíd, Vacek

Divadlo Sklep – Praha, recese, černý humor, nový druh humoru a her, hrají Tomáš Hanák,
David Vávra, Milan Šteindler, Načeva, Otakáro Šmíd, Tomáš Vorel

Divadelní spolek Kašpar – Praha, Jakub Špalek, Jiří Potměšil, Petra Špalková, Bořivoj
Navrátil (Richard III., Růže pro Algernon, Překrásné děcko)

Divadlo Járy Cimrmana

– Praha, divadlo založené na imaginární postavě zapomenutého,
neuznaného českého vědce, umělce, vynálezce, prostě génia
Járy Cimrmana znovu objeveného, autorské divadlo, hrají Svěrák,
Smoljak, Čepelka, Vondruška, Brukner, Weigel, Hraběta a další

Divadlo na provázku

– dříve Husa na provázku – Brno (1967), pluralita různých forem a
žánrů, hlavní představitelé Bolek Polívka, Jiří Pecha, Miroslav
Donutil, Dáša Bláhová, klauniády, pantomima, grotesky
Balada pro banditu (F Milan Uhde podle Nikola Šuhaj loupežník), Poslední leč, Šašek a královna (F), Strašidýlka, Am a Ea, Pépe

Divadla malých forem

- od konce 50. let se objevuje v našem divadelnictví nový fenomén – divadla malých forem, jedním z nejvýznamnějších se stalo divadlo Semafor

Semafor – divadlo založené v říjnu 1959 (Sedm malých forem: hudební komedie, jazzové
koncerty, filmové produkce, poezie, pantomima, loutky a výtvarné umění),
postupně se stalo doménou písničkářské a později herecké dvojice Suchý, Šlitr

Jiří Suchý (*1931) a Jiří Šlitr (1924-1969)
Člověk z půdy – hudební komedie, jejich 1. hudební komedie, velký úspěch
Zuzana je sama doma – pásmo písniček
Jonáš a tingl tangl – dva herci baví publikum celý večer

Jiří Grossmann a Miloslav Šimek – v r. 1967 přicházejí do semaforu, zakládají vlastní scénu, tzv. Olympic, v Semaforu tak začíná éra „Návštěvních dnů“ a „Besídek zvláštní školy“

- po tragickém úmrtí Jiřího Šlitra v r. 1969 a předčasné smrti Jiřího Grossmanna v r. 1971 se obě tvůrčí skupiny rozšiřují, skupina M. Šimka o Luďka Sobotu a Petra Nárožného, Jiří Krampol, Suchého skupina o Jitku Molavcovou a Josefa Dvořáka
- baladiáda Kytice, hra Zuzana v lázních (představení trojice Kašpar, Baltazar a Melichar = Suchý, Dvořák, Molavcová); Doktor Johan Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40 (Suchý a Molavcová hrají poprvé dramatické postavy), Jonáš, dejme tomu v úterý (nová postava Melicharová)
- v r. 1989 se Semafor vrací od kabaretů typu Jonáše směrem k původnímu semaforskému muzikálu, který chce být moderním divadlem své doby, došlo k rozpadu víceskupinového divadla, v divadle zůstala jen skupina Suchého, skupiny Šimka a Dvořáka si musí hledat novou scénu.

divadlo D34

- nový typ politického divadla, avantgardní experimentální scéna založena v sezóně 1933/34, pro každou sezónu jiný název (D35, D36, D37, …)
Emil František Burian (1904-1959)
- herec, hudebník, spisovatel, dramatik, režisér
- často dramatizoval prózu i poezii ve voicebandu (Píseň písní, Máchův Máj, Křest sv. Vladimíra), velké propojení s technikou, moderní lyrický divadelní styl – propojení všech složek (textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční, světelné), kritický pohled, reakce na společenské dění; využití rytmizované sborové recitace – voiceband
- koncentrační tábor, povídky – Odtamtud, po válce se vrátil

Jan Werich

(1905-1980) – gympl v Křemencově ulici, práva nedokončeno
Jiří Voskovec (1905-1981) – studia v Dijonu, v Praze práva a fil. fakulta nedokončeno
- u Osvobozeného divadla zůstali, napsali pro ně většinu her, pro sebe role šašků nebo těch, co tak působí

V + W
Caesar – 1. polit. satira, Golem, Osel a stín – Nejezchlebos, Skočdopolis
Kat a blázen – Radúzo a Mahuleno, Balada z hadrů – obraz ze života Villona
Rub a líc – velkoměsto, Těžká Barbora – omylem ukradené dělo
Pěst na oko aneb Caesarovo finále, Hlava proti Mihuli – neuskutečnilo se
- Werich a Voskovec většinou jako představitelé zdravého lidského rozumu, komentují děj, hlásají mínění většiny trpící nedokonalostí režimu, písně většinou začínají lyrickým textem, který se vyvíjí v karikaturu
- tradice improvizovaného herectví, politická satira, intelektuální humor, parodie
- forbíny = předscény, kontakt s publikem, přestávka k přestavbě kulis, improvizace na aktuální téma
- důležitá složka inscenací hudba – komponista Jaroslav Ježek
- písně ovlivnily další českou písňovou tvorbu
- spolupráce s filmem Pudr a benzín, Hej rup, Peníze nebo život, U nás v Kocourkově
- v listopadu 1938 OD uzavřeno
- emigrace do Ameriky za války, Vosk. i po návratu do Čech jede zpět do Ameriky
- Werich pokračuje s Horníčkem, divadlo se jmenuje ABC
- Císařův pekař, Pekařův císař, Až přijde kocour, Byl jednou jeden král, Uspořená libra, Svět patří nám, Fimfárum – pohádková knížka
- po r. 1968 nesměl psát a publikovat, ani jeho dcera Anna
- podpis Charty 77, později pro Annu podpis Anticharty

autorské divadlo – herci sami píší texty hudby a her, režírují, vyrábí kulisy, kostýmy

Osvobozené divadlo

Vest pocket revue – výsměch příběhům z červené knihovny, jejich čtenářům a autorům, velký úspěch – asi 280 repríz, klaunské revue Spolek bývalých spolužáků, vliv poetismu ( uvolněná stavba, sled dramatických, hudebních a tanečních čísel v scénickém celku = parodie na tradiční postupy); písně, zábavná podívaná, nevázané veselí (studentská recese, tzv. hlína) smích, situační a jazyková komika, východisko z chaosu poválečné doby; jazyk – komické novotvary (napnelismus), student. slang, prvky cizích jazyků

- vzniklo r.1925, jako divadelní skupina Devětsilu, u zrodu režiséři Jiří Frejka, Jindřich Honzl, přidali se Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Ježek, Vítězslav Nezval, Miroslav Horníček, František Filipovský, Ljuba Hermanová
- původně avantgardní divadlo, pouze experiment, představení nemají tradiční charakter (typ revue), výstupy volně spojeny –např. písněmi, hravé, uvolněné, hodně fantasie, divadlo humoru (v 30. letech divadlo satiry)
- autorské divadlo – herci sami píší texty hudby a her, režírují, vyrábí kulisy, kostýmy, v r. 1930 divadlo získává charakter politické satiry, v projevu i ve způs. zpracování, méně se uplatňuje fantazie, jde spíše o realitu , důraz je kladen spíše na děj, stále ještě součást písně, každá hra má ucelený dějový příběh, autoři polit. satirou reagují na polit. krizi, vzrůstající fašismus, na nenaplněné sliby politiků, existenční ohrožení
- již na poč. 30. let  název Spoutané divadlo, podzim 1938 zavřeno z důvodu polit.,existovalo dost dlouho, aby mohlo ovlivnit divadla po válce – existuje jako Divadlo humoru a satiry, na Osvobozené divadlo navazuje Dovadlo Semafor
- autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec, Jan Werich (divadlo autorské)
- první představení – Vest Pocket revue (Malá kapesní revue), při vzniku chtěli V+W vystoupit s recesí pro studenty, Frejka a Honzl je přijali

DIVADELNÍ AVANTGARDA

Osvobozené divadlo, divadla malých forem

- divadlo zaujímalo v duchovním životě národní společnosti i v rámci národní literatury významné postavení
- jako protiklad divadla oficiálního, tradičního, vznikla v r. 1920 divadelní avantgarda
- avantgarda = skupina lidí stojící včele hnutí, prosazující něco nového