XXXVIII.

Až planety sklesnou k Slunci zpět
a mrazem se Slunce rozskočí,
až drobty ty, smrtí poštvány,
si v divokou elipsu zabočí,
až pohřební, truchlý průvod ten,
pln hrůzy, prost života vděků,
se vesmírem dalekým promete
přes millión, millión věků;

až konečně někde v koutečku
se po letu dlouhém zastaví,
a prášek z nás světů bývalých
se ve nový chaos tam rozžhaví,
až v chaosu tom boj plamenný,
boj titánský poznovu vzpLane,
a z plamenů žárný ch až nový svět
jak čarovný fénix zas vstane;
až na novém, kyprém světě tom,
boj ustoupí mladu životu,

a luh bude samý barev smích
a háj plný sladkého šumotu,
až na světě tom zas vypučí
tvor se srdcem, se zpěvnou tísní :
pak snad zase drobounký atóm můj
tam zazvoní kosmickou písní!