XXXVI.

Aj, tamhle dřímavých jiskérek,
jak když rukou rozhodí květů,
to letí prostorou kometa,
kostnice umrlých světů.
" Hvězdo, oděná rubášem,
dumnou nám píseň hudeš,
v ní veliký obsah, málo slov:
"Ty popel jsi, popel budeš! "
A tamhle zásvit zas jako sen,
jak když den se rozbřesknout bojí,

tam prach se k novému životu
v nebeském zákoutí pojí.
Příštích věků Ty zábřesku,
mlžino mladě žhoucí,
jakž ku srdci sahá píseň Tvá:
Zas vstanete s lící skvoucí!

Ó hvězdy, hymny Vy zářivé,
naslouchám Vám v roznětu svatém,
nechť smrt či vzkříšení hlásáte,
duši mi plníte zlatem!
Srdce celičké vystláno
nesmrtelnosti kvítím -,
co potřebuju já věčným být,
když věčnost již teď procítím!