Mimo Prahu

se v tomto období zformovaly dva stálé soubory. První z nich, plzeňský, se zformoval díky stavbě nové divadelní budovy a ustanovením Plzeňského divadelního družstva. Prvním ředitelem (do 1912) byl ustanoven Vendelín Budil. Hlavní složkou repertoáru byly tradičně hry historické a tradicionalistické. Hraje se Tylův Strakonický dudák, Jan Hus, Paličova dcera, krátce po Národním divadle či ještě rychleji studuje Jiráskovy hry. Samozřejmě se tradičně uváděl i Vrchlický a Zeyer. Druhá linie v Plzeňském divadle se zaměřovala na problémy trápící společnost. Uváděly se Naši Furianti i Gazdina Roba. Schéma světových inscenací bylo tradiční (Shakespeare, Rostand, Gogol, Schiller, Moliér, Tolste, Hauptman, Ibsen, Shaw, Gorke). V plzeňském divadle měla také premiéra hra Františka Langra Milióny (1916).
Druhé nově vzniklé divadlo se stálou scénou vzniklo v Kladně. V tomto mladém městě měli převahu dělníci a střední vrstvy, které založili Kladenské divadelní družstvo (1897). Pomocí sbírek a podpory města bylo roku 1912 dokončeno divadlo. O tři roky později vzniká stálý soubor Kladenského divadla v čele s Jozefem Strouhalem. Hrál se Ibsen a Shakespeare, ale většinou se uváděly francouzské a německé veselohry. Repertoár se tak nesl v duchu líbivých pozlátek a pro divadelnictví v tomto období mnoho nepřinesl. Díky blízké Praze na této scéně také hostovala řada pražských herců.

Nesporně zajímavou podívanou

jistě poskytovalo takzvané davové divadlo, jednalo se o jakousi rekonstrukci davových scén. Proslulé byly bitevní scény na sokolských sletech (Šachový turnaj, Marathon). Tyto davové scény byli také oblíbenou devizou přírodních divadel (Jan Výrava, v Divoké Šárce, 1913).

V Intimním Lyrickém divadle se hrála exotická Zeyerova hra z japonského prostředí Lásky div (1911), Karáskův Sen o říši krásy (1911). Na toto divadélko navázalo divadlo Umění, které své díla opět důsledně ladila do symbolistického hávu. V tradici posléze pokračovalo i smíchovské Intimní divadlo.
S vypuknutím první světové války dochází ke zlomu. Ustupuje realismus a psychologická problematika, končí éra historických realistických her. Impresionismus se sice dále uplatňuje, ale ustrnul ve svém vývoji. Jsou tedy inscenovány symbolistické hry, Dyk reprizuje se svou Revoluční trilogií (1917) a Smuteční hostinou. Jsou uváděny Hilbertovy hry Jejich Štěstí (1916) a Hnízdo v Bouři (1917). Inscenovány jsou starší české hry, je kladen důraz na češství a český charakter. Jinak na scénách stoupá obliba frašek a komedií.
Kromě symbolismu se o slovo hlásí expresionismus, zdůrazňuje se dějová zkratka, dynamické a vyhrocené situace, emoční a nervové vytržené postav. Jednalo se především o skupinu autorů kolem časopisu Scéna (Zavřel, Hilar). V této etapě se expresionismus silně prolíná se symbolismem a jsou z oblibou upraveny inscenace Dykových her.

Divadlo v období 1900-1918

Kvapilovu hru Oblaka (1903) můžeme označit za první výrazně impresionistické české drama. Roku 1910 je uveden Janošík od Jiřího Mahena, který rovněž upřednostňuje pocity svobody a síly nad dějovou složkou. Jistě nejčistším impresionistickým dílem tohoto období je Léto (1915) od Fráni Šrámka, které částečně navazuje na Oblaka.
V symbolistickém směru jsou uváděny hry Viktora Dyka. V Epizodě a Smuteční hostině uvedených v roce 1906 můžeme sledovat typicky Dykovské ironické zpracování. Problematické bylo také uvedení Zmoudření dona Quijota který byl po řadě peripetií uveden roku 1914 v Divadle na Královských Vinohradech. Došlo zde totiž k proměně tohoto tématu kdy Dyk klade ironicky poukazuje na čistý idealismus nemající šanci v džungli lidské společnosti.
Další významný český symbolista, Jaroslav Hilbert uvedl roku 1903 drama Falkenštejn, tvořící protipól Jiráskovu kronikářství, vlasteneckou Českou komedii (1909) a řadu dalších her (Patria (1911), Jejich Štěstí (1916), Hnízdo v Bouři (1917).

Jirásek

Z domácí tvorby se věnoval hrám Aloise Jiráska (M.D.Rettigová (1901), Jan Žižka (1903), Jan Hus (1911), Jan Roháč (1918)). I u tohoto autora se projevuje realismus směřující k zobrazování řady detailů. Postavy jsou vyhraněné charaktery se zdůrazněnou velikostí a mravní silou. Vše čerpá z minulosti a jedná se tak o ozvěnu obrozením tak opěvovaného husitství. Dále se objevila třetí z trojice takzvaných velkých báchorek, Lucerna (1905). Je zde kombinováno české pojetí sociálního realizmu společně s romantistickými pohádkovými prvky. Lucernu publikum vřele přijalo a osvojilo si ji jako ukázku českého lidového charakteru. Ovlivněn úspěchem píše Jirásek další báchorku Pana Johanese (1910), který spíše než divadelní hru připomíná festival paralel s českým vlastenectvím. Jiráskovy hry byly publikem vřele vítány, uspokojovaly totiž potřebu české společnosti na hry s vlasteneckým nábojem.