Nesporně zajímavou podívanou

jistě poskytovalo takzvané davové divadlo, jednalo se o jakousi rekonstrukci davových scén. Proslulé byly bitevní scény na sokolských sletech (Šachový turnaj, Marathon). Tyto davové scény byli také oblíbenou devizou přírodních divadel (Jan Výrava, v Divoké Šárce, 1913).

V Intimním Lyrickém divadle se hrála exotická Zeyerova hra z japonského prostředí Lásky div (1911), Karáskův Sen o říši krásy (1911). Na toto divadélko navázalo divadlo Umění, které své díla opět důsledně ladila do symbolistického hávu. V tradici posléze pokračovalo i smíchovské Intimní divadlo.
S vypuknutím první světové války dochází ke zlomu. Ustupuje realismus a psychologická problematika, končí éra historických realistických her. Impresionismus se sice dále uplatňuje, ale ustrnul ve svém vývoji. Jsou tedy inscenovány symbolistické hry, Dyk reprizuje se svou Revoluční trilogií (1917) a Smuteční hostinou. Jsou uváděny Hilbertovy hry Jejich Štěstí (1916) a Hnízdo v Bouři (1917). Inscenovány jsou starší české hry, je kladen důraz na češství a český charakter. Jinak na scénách stoupá obliba frašek a komedií.
Kromě symbolismu se o slovo hlásí expresionismus, zdůrazňuje se dějová zkratka, dynamické a vyhrocené situace, emoční a nervové vytržené postav. Jednalo se především o skupinu autorů kolem časopisu Scéna (Zavřel, Hilar). V této etapě se expresionismus silně prolíná se symbolismem a jsou z oblibou upraveny inscenace Dykových her.