Ani na konci 19. století samozřejmě nechyběla na scénách komedie, která si opět na mušku své satiry bere postavy českého maloměsta (Ohnivá země (1898) od Štecha či Na letním bytě (1899) od Štolby).
Jedna z tradic českého divadla spočívá v takzvané jevištní báchorce. V roce 1897 má premiéru Kvapilova Princezna Pampeliška, která co do stylu představuje kombinaci impresionistických a symbolistických prvků.
O dva roky později se v Národním divadle objevuje Hauptmanův Forman Henč, který je v rámci tradic této doby podán v podkrkonošském nářečí. (Jak vidě herci této doby neměli zrovna na růžích ustláno.) Co se líbilo kritice, nesneslo publikum. Henč je považován za příliš hrubé a naturalistické dílo, bez kapky ušlechtilosti. Publikum má mnohem raději chlácholivé pohádkové báchorky.
Jak vidíme Národní divadlo bylo vnitřně rozpolceno, členové družstva Národního divadla drželi kontrolu nad tím co bylo inscenováno a co ne. Řada kritiků se nevyhýbala kritice tohoto stavu (např. F.X.Šalda). Ale i zde se pomalu projevují počáteční změny. Do publika postupně pronikají stále nižší vrstvy a žádají si žánrově i stylově jinak pojatou scénu. Tvorbu pro lid však zajišťují především arény, kočovné či poloprofesionální spolky, jejichž úroveň však bývala často nevalná.