Zeyer

I v Národním divadle se ozývaly hlasy žádající změny. Roku 1896 uvádí divadlo Vinu od Jaroslava Hilberta. Dílo se tak přeměňuje na emoční konflikt. Úspěch hry do značné míry způsobili mladí herci, kteří neměli vybudovaný herecký stereotyp staré školy a mohli uspokojit potřebu na nový přístup. V Národním divadle jsou inscenovány také díla Jaroslava Vrchlického (Epponina, Král a ptáčník, Láska a Smrt, Noc na Karlštejně), tato romantistická díla však byla realistickou kritikou přijata nepříznivě.
Julius Zeyer ve svých dílech také čerpal z romantismu, ale narozdíl od Vrchlického sázel na melancholii a celkové emoční působení. Náměty vybíral exotické či historické a zakládal důraz na hudební složce díla, kterou považuje za zcela nezbytnou. Uvědomme si, že v této době bylo běžné, i u děl které měly napsaný hudební doprovod, z finančních důvodů hudbu vypouštět. Ze Zeyerových děl bych zmínil jak Neklana (1896) tak Doňu Sanču, ale především pohádkovou hru Radúz a Mahulena (1898). Zeyer se přibližuje k symbolistickému dramatu ve svých pozdějších hrách ze středověkého prostředí Příchod ženichův (1896) a Pod jabloní (1902). Ale i tyto díla byla kritikou odsuzována pro své romantistické a emocionální zabarvení.