Karel Hugo Hilar

- byl režisérem ve Vinohradském divadle a později v Národním divadle

- vytvořil inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu


2) neoficiální lidové divadlo
- zábavní scény, šantány a kabarety

- kabaret Červená sedma - působili v něm Jíří Červený a Eduard Bass
- kabaret Revoluční scéna - Emil Artur Longen
- představitelé lidové komiky - Ferenc Futurista, Saša Rašilov a Vlasta Burian
- Děstabor - dělnické divadlo - působil v něm Jindřich Honzl


3) avantgardní scény
- začínají vznikat od poloviny 20. let a jsou protějškem tzv. "kamenných divadel"

- je u nich patrný vliv poetismu a jsou inspirovány lidovou zábavou (např. kabaret, film či cirkus)
- je to typ divadla tvůrčího, spjatého se životem - dialog s diváky

a) Osvobozené divadlo
- bylo založeno ve 20. letech
- nejvýznačnějšími režiséry zde byly Jindřich Honzl a Jiří Frejka
- autorskou a hereckou dvojicí byli Jiří Voskovec a Jan Werich - bylo to divadlo autorské

- první představení - Vest Pocket revue (malá kapesní revue)
- je napsána pod vlivem poetismu - uvolněná stavba, sled dramatických, hudebních a tanečních čísel v scénickém celku = parodie na tradiční postupy

Vzhledem k faktu,

že jednotlivé čísla, hry a výstupy neměli dějovou souvislost, vznikla nová funkce - konferenciér. Ten byl jakýmsi průvodcem obecenstva a měl na starosti atmosféru, měl vtipně hodnotit uvádět a celkově tmelit celý večer.
Šantán a kabaret měly základní funkci při výchově nových diváků a svou bezprostředností a lidovostí získával diváky, kteří by jinak o divadlo neměli zájem. Díky svým parodiím a satirám se stal také semeništěm vší kritiky. V tuto dobu to byla především rakousko-uherská politika, politici a byrokrati. Vystoupení tak hrála významnou úlohu při formování národního uvědomění.

šantán

Na přelomu 19. a 20. století se Josef Šváb snaží pozvednout šantán na vyšší úroveň a buduje tak počátky pražského kabaretu. V roce 1902 zavítal do Prahy berlínský kabaret Zvuk a dým. Začínají se formovat pražské kabarety. Inspirují se především v Berlíně a Vídni. První je to 1910 Lucerna o pět let později Rokoko. Rokoko se na rozdíl od Lucerny záhy specializuje na českou národnost. Právě pod Rokokem funguje i sdružení Červená sedma. Přední osobností pražského kabaretu a ředitelem Rokoka byl K. Hašler, který prorazil roku 1906 svým cyklem Staropražské písničky. (Právě Hašler napsal po válce Tu naši písničku českou a Copak je to za vojáka). Strana mírného pokroku v mezích zákona měla také svůj kabaretní program. 1913 si otevírá vlastní Montmart, čelním autorem byl J. Hašek a F. Fiala. V tomto kabaretu působil i Vlasta Burian.
Montmart se stává základní scénou sdružení Červená sedma. Hlavními osobnostmi byl J. Červený, M. Beránek a L. Pírková. Do Červené sedmi vstoupil i Eduard Bass. Narozdíl od bez dějového kupletu v šantánu, se v kabaretu používá šanson. Ten musí mít dějový spád i dramatické vyvrcholení, často je baladický. Obecně rozšířenou praktikou je přepisování básnických veršů (Dyk, Sládek, Bezruč, Šrámek). Bass prosadil do kabaretu i melodram. V próze se používala především kabaretní aktovka (dala by se označit za divadelní aktovku zhuštěnou do krátkého časového úseku). V roce 1918 uvádí Červená sedma první českou kabaretní revue Hledá se rolnička (pojednává o českém humoru ztraceném v kanalizaci). Tyto útvary psal především Bass (prakticky jediný z dostatkem patřičného nadání). Na druhou stranu největší divácký úspěch zpravidla získávaly parodie a mystifikace. Mystifikaci prosadil J. Hašek, jedná se o výsměšnou odbornou přednášku na téma výcvik policejních psů, válka, úřad...

Šantán a kabaret

V poslední třetině 19. a prvních desetiletích 20. století, se rozvíjejí scény, které divákům poskytují relaxaci, zábavu a lehce srozumitelný humor. Tuto funkci přejímají především šantány a kabarety. Rozvíjí se především ve velkých městech Rakouska-Uherska, např. Vídni, Budapešti a Praze.
V osmdesátých letech vznikají v Praze první stálé šantánové podniky (především z hospod). Herci hrají za pár piv. Složení diváků je společensky pestré a rovnostářské. V 90. letech se do těchto šantánů jezdí za zábavou i ze vzdálenějších měst, ale i vesnic. Řada popěvků a kupletů tak zlidověla. Známé jsou výstupy F. L. Šmída, J. H. Zefiho a A. Tichého. Na repertoáru byly především pěvecká vystoupení, humorné kuplety, ale i kouzelník či artisté. Humor byl patřičně ostrý, často byl cenzurován, či napadán pro pohoršování obecného vkusu. Často byly uplatňovány kostýmní výstupy (herec se oblékl jako husar, domovnice... a svou postavu pak v monologu patřičně zesměšňoval), blízko těmto výstupům byla karikatura. Herci měli značně rozdílnou úroveň, zpravidla se používalo minimum rekvizit. Důraz byl kladen na mimiku a pohyb. S postupem času šantány seriozněly, začali se hrát i krátké aktovky a dramatické výstupy. Vzhledem k množství kočovných herců, se řada výstupů a komických scének, šířila po celé zemi.