Záznamy

o uváděných dílech prozrazují velké mezery v uvádění českých oper. Vyjma několika děl uvedených kočovnými společnostmi, byla první opera celá v češtině uvedena až roku 1839 (Méhulova Josepha).
Situace se mírně zlepšila po otevření Prozatímního divadla roku 1884, které bylo po deseti letech přejmenováno na Národní divadlo. Česká opera zde společně s činohrou působila až do roku 1918. Veškerý provoz divadla ovšem závisel na nevelkých finančních zdrojích, a proto převážně v zimě a na podzim se divadlo stávalo útočištěm kočovných společností. Stálý soubor se vytvořil až po přelomu století, neustále se ale potýkal s nedostatkem vybavení a členů.
Nelze se proto divit, že Janáček nabízel svoje opery přednostně Praze a Dvořák dokonce větší díla odmítal v Brně uvést. Jedněmi z mála moravských oper uvedených v Brně byly Janáčkovy Její pastorkyňa a Počátek románu.
Po roce 1918, kdy Češi získali samostatnost se situace zlepšila. K dispozici bylo i dobře vybavené německé divadlo. Během éry ředitele Františka Neumanna zažívalo Brno velký rozkvět operních představení. Sbor čítal 56 členů a během deseti let bylo uvedeno 101 oper. Počínaje Káťou Kabanovou měly všechny Janáčkovy opery premiéru v Brně. Z cizích oper se v Brně konala premiéra Debussyho Pelléase a Mélisandy. Po druhé světové válce přešlo německé divadlo do rukou Čechů a bylo přejmenováno na Janáčkovo divadlo (až do roku 1965)