Loutkové divadlo

V tuto dobu se projevuje i snaha o reformu loutkového divadla. Je zde snaha o rekompozici maňáskového představení. (Průkopníkem této formy byla Marie Němcová - Princezna Čárypíše). Po pražských kabaretech byla k vidění i stínohra. Ta však nijak nezakotvila a působila spíše svou exotikou. U klasických loutek, marionet, se tvůrci snaží vyrovnat s projevem živého herce. Právě díky své schopnosti “hraní“ marionety postupně vytlačují starší maňásky. Marionety nestudovávají klasiku (Shakespeare, Molier, antika), opírají se o Mnichovskou školu Pocciho (Soví hrad), vlastní tvorba je řídká (Jiří Karásek ze Lvovic - Sen o říši Krásy). Teprve v dvacátém století se začíná formovat česká tvorba (Sofie Podlipská), většina z nich však nedosahovala vysoké úrovně. Úspěšný byl protihabsburský Honza na trůně (1911) od K. Horkého. Teprve kolem roku 1912 se formuje jádro české tvorby (J. Hloušek, L. Tesařová, F. Tomek, L. Mašínová, J. Průcha...)