brno

Naproti nově vzniklým stálým scénám došlo v Brně k rozkolu, který vyústil roku 1898 zrušením mandátu Brněnského divadelního družstva. Brněnské jeviště se tak znovu otevřelo divadelním společnostem. Z konkurzu vyšel vítězně František Lacina (vedl divadlo s pauzou 1905-1909). Převahu měly české hry (Tyl; Klicpera; Kolár; Jeřábek; Bozděch; Vrchlický; Zeyer - Radúz a Mahulena, Neklan, Sulamit; Jirásek; Mrštíkové - Maryša; Preisová - Její pastorkyňa; Šubert - Jan Výrava, Žně). Na scéně se i objevily hry nových proudů (Svoboda - Čekanky 1903, Útok zisku - 1905; Kvapil - Princezna Pampeliška 1898; Hilbert -Vina 1900, Hnízdo v Bouři 1917; Viková-Kunětická - Neznámá pevnina 1899, Cop 1905; Těsnohlídek - Panenky 1907; Šrámek - Léto 1915, Dyk - Smuteční hostina 1906, Revoluční trilogie 1918). Z ruských dramatiků se hrál obvyklý Čechov (Strýček Váňa, Višňový sad, Námluvy, Ivanov), Tolste (Vláda tmy, Vzkříšení, Anna Kareninová, Živá mrtvola) a Gorke (Na dně). V rámci linie symbolistické a psychologické se hrál Ibsen (Nora, Divoká Kachna, Nepřítel Lidu, Strašidla, Hedda Geblerová, Stavitel Solness, Spolek mladých, John Gabriel Borkman). Dobová německá dramaturgie byla zastoupena Sudermannem (Zápas motýlů, Domov, Svatojánské ohně, Zkáza Sodomy), Halbem (Mládí, Proud) a Hauptmanem (Osamělé duše, Forman Henčl, Potopený zvon, Tkalci). Na rozdíl od Kladna, brněnská scéna (společně s plzeňskou) pořádala speciální dělnická představení.