kocovne spolecnosti

I na počátku dvacátého století vznikala řada nových kočovných společností, jejich stav v českých zemích kolísal okolo šedesáti. Bylo jich tedy mnohem víc, než by se mohlo uživit. Některé společnosti nalezly vděčné jeviště na pražském předměstí, kde časem zdomácněly (J. Suk, J. Hurt), a řada dalších se potýkala s existencionálními problémy. Dobří herci tedy postupně odcházeli k společnostem ze stálou scénou a kočovné divadlo trpělo fatálním nedostatkem kvalitních herců (většina herců měla toliko obecnou školu). Řada společností klesla na úroveň, kdy ji svou hodnotou předběhly i lokální ochotnické spolky. Navíc se mezi těmito společnostmi rozmohla opereta, která v některých oblastech způsobila faktický zánik činohry. Ovšem i zde se nalezly spolky s nadprůměrnou uměleckou úrovní jednalo se např. o Zöllnerovu společnost, společnost Františka Tnky, Jana Blažka, Jana Evangelisty Sedláčka, Roberta a Františky Morávkových či Bedřicha Jeřábka. Tyto spolky během své existence vychovali řadu hereckých kádrů, které později našli uplatnění na stálých scénách (T. Brzková, B. Karen, E. Kohout, V. Matys, F. Smolík, Z Štěpánek, A. Třebovský, J. Vojta....).