česká opera

Původní česká opera zaujímala pouze pětinu ze všech hraných her v Národním divadle. Smetana byl zastoupen zejména Libuší, která byla hraná při slavnostních příležitostech, dále Prodanou nevěstou a Hubičkou Úspěch zaznamenalo uvedení Dalibora roku 1886. Inscenace z tohoto roku vytvořila této opeře pověst jednoho z nejkrásnějších Smetanových děl. Během Šubertova období se Dalibor hrál jedenaosmdesátkrát a poté trvale zůstal v repertoáru divadla. V roce 1891 byly při příležitosti Jubilejní zemské výstavy uvedeny Dvořákovy opery Dimitrij a Jakobín.
První třetina 20. století je zlatým věkem Národního divadla a jeho souboru. Po roce 1900 se ředitelem opery stal Karel Kovařovic, v roce 1920 Otakar Ostrčil. Z děl ruských autorů byla v tomto období uvedena pouze jediná významná opera – Boris Godunov. Více pozornosti věnovali ředitelé dílům západním. V roce 1906 získal Kovařovic práva na uvedení Wagnerova Bludného Holanďana, pak ovšem následovala dlouhá pauza. Další německá opera byla uvedena až v roce 1913 – Tristan a Isolda a 1914 – Parsifal. Pozornost věnoval Kovařovic i dílům Richarda Strausse. Roku 1910 zinscenoval Elektru, která získala u diváků úspěch.
Česká tvorba byla zastoupena pravidelnými cykly Smetanových oper (první r.1904). Ostrčil uvedl kromě cyklů smetanovských (1924, 1927, 1934) i dvořákovské (1929, 1934) a fibichovské (1925, 1932). Janáčkova díla uvedl vždy krátce po jejich napsání (1920 – Výlety pana Broučka,… ).