Vychutnav to,

co nikdo nevěděl, Nohava kráčí do středu jeviště, hlavičku nakloněnou, vzhlíží vzhůru, zvedá ruce a oči do černého nebe provaziště a volá. Vy dva záškoláci, stáhněte mi tah číslo dvanáct a čtyřku, pardon, čtyřku ne, tam jsou světla, jenom dvanáctku! A prstíkem mrká na sjíždějící tah a láká jej něžně. Tak pojď, malej, pojeď, neboj se, pojď! A kulisáci dál vytahují na obvodu ten velký koberec, cveklíčky jej přibíjejí, je slyšet krásný nepravidelný zvuk kladívek, pak vnášejí zlaté tenké lišty a přibíjejí je na hrany šikmy, zlaté lišty, které rýsují královský palác.