Vývoj kalendáře

Vývoj kalendáře


Kalendář je ucelená soustava dělení času do úseků na základě pravidelnosti a periodicity přírodních jevů na Zemi i v kosmu: rotace Země, oběhu Země kolem Slunce, oběhu Měsíce kolem Země. Vzájemná jejich nesouměřitelnost vede k různým úpravám kalendářů. Egyptský kalendář ze 4. tis. dělil rok o 12 měsících ještě na 3 období po 4 měsících, měsíc o 30 dnech se ještě dělil na 3 dekády. Kalendářní rok doplňován o 5 dní, přesto předbíhal rok solární. Starobabylónský lunisolární kalendář dělil rok na měsíce o 29 a 30 dnech, k vyrovnání přidáván 13. měsíc 3krát za 8 let, později 7krát za 19 let. Od Babylóňanů převzat a upraven kalendář židovský.
Židovský kalendář, lunárně solární kalendář užívaný v judaismu. Základní jednotkou je den, končící západem slunce. Sedmým dnem v týdnu sabat. Rok o 354 dnech je členěn na 12 měsíců, které byly počítány od novu. Chybějící počet dní do 356 (do solárního roku) se doplňuje přidáním jednoho měsíce (sedmkrát během periody 19 let).
Čínský kalendář z 2. tis., užívaný i v Japonsku a v Koreji, rozlišoval v šedesátiletém cyklu obyčejné roky o 354 a 355 dnech a plné roky o 383 a 384 dnech.
Mayský kalendář byl nejsložitější ve staré Americe. Měl tři součásti: a) rok haab (365 dní) dělený na 18 měsíců o 20 dnech s přídavkem pěti nešťastných dní (odchylka oproti slunečnímu roku, vypočítanému Mayi v 6. – 7. stol. přesně na 365,242 dní, byla v nápisech korigována tzv. druhotnou řadou dat); b) posvátný rok tzolkin o 260 dnech a c) tzv. dlouhý počet, časový údaj odečtený od výchozího data mayské chronologie, uvedený v dvacítkovém systému (v něm tun – přibližný rok je 360 dní, katun = 20 let, baktun = 20 katunů atd. až do miliónů let). Velký obřadní význam měl cyklus 52 let, tzv. kalendářní okruh, kdy se sešly výchozí dny haabu a posvátného tzolkinu. V těchto cyklech byl haab a tzolkin sladěn s oběhem Měsíce a synodickým oběhem Venuše. Mayové uvažovali i v érách délky zhruba 5 200 let (13 baktunů) podobný byl i kalendář aztecký. Ten měl základ společný všem mezoamerickým kulturám, rok o 365 dnech obsahoval 18 měsíců o 20 dnech a závěrem pět nešťastných dní. Každých 52 let splýval určitý den slunečního roku se dnem liturgického roku (tonalpohualli) o 260 dnech. Čas pojímán jako nekonečný cyklus období o 52 letech, neboť Aztékové neznali žádný tzv. “dlouhý počet". V rámci 52letého cyklu bylo možné přesně zjistit den nějaké události, nikoliv však už v kterém cyklu v pořadí k události došlo.
Starořecký kalendář počítal s rokem o 354 dnech děleným na 12 měsíců o 30 a 29 dnech. Rozdíl mezi lunárním a solárním rokem vyrovnávali vkládáním dalšího měsíce o 30 dnech 3krát za 8 let. Počítali tedy s průměrnou délkou roku 365,25 dní.
Arabský kalendář vycházel původně též z lunisolárního roku; kalendář islámský byl zavedený roku 622, je důsledně lunární a podle něj má rok má 12 měsíců po 29 nebo 30 dnech. Celkově je tedy o 11 – 12 dní kratší než rok solární. Jednotlivé měsíce se o toto období každoročně oproti gregoriánskému kalendáři posouvají. Např. ramadán tak za 33 let projde všemi ročními obdobími. Letopočet vychází od roku hidžry; zaveden chalífou Umarem.
V Íránu je užíván letopočet solární (začátek roku je 21. března).
Starověký římský kalendář nepočítal původně se zimním obdobím; lunární rok měl 10 měsíců a trval 304 dny. Později vytvořen lunisolární kalendář o 355 dnech. Potřeba udržet svátky ve shodě s ročním obdobím vedla k vsouvání dalších dnů. Zdokonalení přinesl kalendář juliánský, což je solární kalendář vycházející výhradně ze solárního roku o délce 365,25 dnů. Přebývající čtvrtina dne vyrovnána jednou za 4 roky přestupným rokem o 366 dnech. Ze starověkého kalendáře převzato označení měsíc, který je již jen početní jednotkou bez souvislosti s lunárním měsícem.